Mohlo by vás také zajímat
Investiční bilancování: Milion po pěti letech. Někomu zbyla špejle a oči pro pláč, jiný hoduje
Vladimír Brůna 19. prosince 2024Někdo má rád adrenalin klopených zatáček vzhůru a nečekaných propadů kamsi dolů a opětovné stoupání. Jiný zase vsadí na konzervativní…
Investiční výhled na příští rok: Investoři by měli být velice selektivní
Michal Stupavský 10. prosince 2024V průběhu roku 2025 očekávají analytici Conseq Management, že alespoň některé americké a technologické společnosti s velkou tržní kapitalizací možná…
Deindustrializace v praxi: německý byznys model se vyčerpal. Nastane úpadek země do bezvýznamnosti?
František Novák 25. listopadu 2024Automobilový průmysl, chemický průmysl i strojírenství v Německu upadají. Německu se nedaří vrátit k ekonomickému růstu před covidem-19.
- Rozhovor
Jan Špatka (Strojírna Litvínov): Větrné tunely byly šílenost, ale zase téměř bez konkurence
S větrnými tunely k simulaci volného pádu slaví společnost Strojírna Litvínov velký úspěch nejen v Evropě, kde jich už postavila na dvě desítky. Kromě toho se také pro společnost Bombardier podílí na výrobě podvozků pro vagony a lokomotivy. A postupně také rozjíždí výrobu nerezové technologie pro minipivovary. Má vlastní značku piva a minipivovar s restaurací, který by chtěla dál franšízově rozvíjet.
Strojírna Litvínov začínala před bezmála 20 lety s opravami strojních zařízení. V době, kdy svět stíhala hospodářská krize, hledala oblasti poptávky, kterými by zaujala, a tak před deseti lety objevila svůj „zlatý důl“. Tím jsou větrné tunely, které dodává jako simulátory volných pádů. Dnes patří mezi tři hlavní výrobce na světě.
První tunel postavili v areálu obchodního centra v pražských Letňanech v roce 2011 a následovaly zakázky na jejich realizaci nejen v Evropě. „Postavili jsme už 16 větrných tunelů a na dalších čtyřech aktuálně pracujeme. Už nejsme jen v Evropě, ale třeba i v Malajsii v Kuala Lumpuru nebo v Thajsku,“ říká Jan Špatka, ředitel divize větrných tunelů společnosti Strojírna Litvínov.
Kromě tunelů však už firma míří do světa i s další divizí – s technologiemi minipivovarů, z nichž chce vybudovat minimálně evropskou síť. „Máme vlastní sládky a vlastní značku piva a postupně bychom se chtěli franšízově rozjet – vytvořit takový malý McDonald’s, ale s pivovarem,“ popisuje Špatka další plány.
Jak vůbec vznikla myšlenka větrného tunelu?
Náhodou. Strojírenskou firmu založil koncem devadesátých let můj nynější švagr Tomáš Maršík. Začínal původně jako „garážová firma“ na opravu strojních zařízení, ale jelikož záhy zjistil, že ve strojařině je velká přidaná hodnota, nakoupil stroje, zaměstnal lidi a firma se začala slušně rozbíhat. Velkou halu v Litvínově jsme dostavěli v roce 2006, dva roky předtím, než obor postihla krize.
Jan Špatka (48) |
Narodil se v roce 1970 v Přerově. Do Prahy odešel v roce 1988 jako student ČVUT, kde absolvoval stavební fakultu, obor hydrauliky a hydrologie. Po dokončení studia nastoupil jako vodohospodář do společnosti DHI, kde se specializoval na matematické modelování a povodňový management. Do Strojírny Litvínov, kterou vlastní jeho švagr, nastoupil v roce 2010. Působí tam na pozici ředitele divize aerodynamických tunelů. |
Já do té doby pracoval v Praze pro firmu DHI jako vodohospodář. V roce 2008 začalo být ouvej a na stavařinu i strojařinu dopadla krize úplně nejvíc, nejen u nás, ale v celé Evropě. Chemičky nebo doly, které u nás poptávaly každý měsíc opravy a zásobovaly nás prací, začaly šetřit a vytahovat věci ze skladů. Na opravy šlo jen to nejnutnější a třeba jen jednou za rok a nám začaly přebývat naše zdroje.
Rozvoj firmy proto stagnoval a švagr za mnou přišel, jestli bychom nevymysleli něco nového společně. Už dříve jsme trochu spolupracovali, když potřeboval něco vyměřit, spočítat nebo nakreslit. Dali jsme tedy dohromady velký seznam věcí, které bychom mohli ve strojírně vyrábět, a mezi nimi právě i větrný tunel.
Jak Tomáš Maršík myšlenku přijal?
Byla to dostatečná šílenost, aby vyhovovala Tomášově povaze, a navíc v Evropě neexistovala žádná konkurence. Kromě toho jsme si všechno dokázali vyrobit sami. Nemuseli jsme kupovat žádnou drahou technologii, ventilátory, nosnou ocelovou konstrukci i plechové proudovody jsme si uměli vyrobit sami.
Dali jsme dohromady tým aerodynamiků z leteckého výzkumného ústavu, statiků a profesionálních skydiverů (jde v podstatě o parašutisty, kteří ale určitou dobu padají k zemi volným pádem, pozn. red.). V roce 2007 jsme si udělali první výlet do Londýna, kde jsme šli otestovat jejich větrný tunel.
A bylo rozhodnuto?
Bylo, ale zas tak jednoznačné to nebylo. První, co mě překvapilo, bylo, že minuta létání byla nesmírně drahá a kapacita tunelu pořád naplněná, což bylo pozitivní. Osobně mě létání v tunelu nějak nenaplňovalo, za ty peníze nešlo o zas tak super zážitek. A ještě mě z toho bolely ruce. Když jsme ale opakovaně viděli ten obrovský zájem, řekli jsme si, že i když to není zábava pro nás, tak už kvůli té enormní poptávce to stojí za zvážení jako zajímavá obchodní příležitost. Začali jsme pracovat na vývoji tunelu a enormně se zadlužili. Ale vyplatilo se.
Zadlužení až po krk
Kolik jste do vývoje tunelů investovali?
Finanční náročnost toho projektu převýšila naše očekávání. Počítali jsme zhruba s třemi miliony eur, ale nakonec to bylo skoro pět milionů eur. Ačkoli Tomáš nějaké peníze měl, museli jsme kvůli úvěrům zastavit domy, byty i nemovitosti našich rodičů. Chvíli jsme dokonce neplatili faktury, protože na to jednoduše nebylo.
Navzdory finančním problémům jste ale uspěli…
Tehdy bylo vše levnější – železo i stavební práce, takže jsme větrný tunel v Praze udělali za relativně levné peníze. Maximálně jsme také využili firemní zdroje. Když naši zaměstnanci neměli práci na dílně, byli vysláni do Letňan na stavbu. Místo toho, aby soustružili, betonovali základy nebo montovali ocelové profily a části technologie, které předtím na dílně vyrobili.
Když se dnes ohlédnu, celý výrobní proces byl tak trochu v režimu pokus – omyl. Dnes už máme vše perfektně zajeté, činnosti nám navazují a celková výroba i montáž jsou plynulé. Navíc maximum řešíme přímo u nás na dílně, aby na stavbě nebylo moc překvapení, že něco nepasuje nebo je to moc velké na manipulaci.
Jak dlouho tedy trvala stavba prvního tunelu?
Stavba trvala přes dvě zimy, ale když jsme v květnu 2011 tunel otevřeli, tak se ihned kapacitně naplnil. O rok později jsme ho prodali a od té doby se věnujeme jen novému vývoji, konstrukci, výrobě a montáži. Měli jsme i štěstí v tom, že než jsme vůbec pražský tunel zprovoznili, tak už za námi přišli společně investoři, že by to samé chtěli postavit ve Švýcarsku a ve Španělsku.
Konkurenční kvarteto
Jak to bylo s konkurencí?
Tehdy jsme měli jedinou – ze strany jedné americké firmy SkyVenture, s níž výše zmínění investoři už také jednali. Na radu jednoho skydivera z jejich týmu pak ale dali přednost nám, neboť jim dokázal vysvětlit, že naše technologie je a bude lepší. Což byla skvělá reference v době, kdy jsme ještě neměli hotový ani prototyp.
Naštěstí se realizace jejich projektu trochu odsunula, takže jsme „v klidu“ dostavěli Prahu a poté už to běželo tak nějak samo. Ale začátek byl opravdu dobrodružný a myslím, že Tomáš i já jsme byli rádi za to, jak to dopadlo. V dnešní době jsme už rozhodně na trhu dodavatelů této technologie ti úspěšnější, už máme kladné renomé s výhradně pozitivními referencemi od uživatelů tunelů.
Přibylo tedy konkurenčních subjektů?
Jak už jsem říkal, když jsme začínali, tak byli na trhu pouze Američani – SkyVenture, dnes se jmenují IFly, kteří kompletně obsadili americký trh a dostali se i do Evropy. Tou dobou zde také byla firma Aerodium, původem z Kanady, kterou koupili Litevci. Právě jejich tunel jsme si také byli vyzkoušet při naší návštěvě v Anglickém Bedfordu, což ale byla v podstatě taková široká roura s jedním velikým ventilátorem nad letovou komorou a neúměrně velkou spotřebou.
Zhruba před 7 lety se pak objevil ještě jeden výrobce, a to německý ISG (Indoor Skydiving Germany), který otevřel svůj první tunel v Bottropu asi půl roku před námi. Takže teď jsme silná čtyřka výrobců. Vedou asi Američané, kteří byli první, jsou největší a mají po světě kolem 80 tunelů, ale z pohledu kvality technologie jsme všichni asi nastejno – stejně dobří (úsměv).
Navštívili jsme v Anglii dva modely větrných tunelů, které jsme srovnávali a udělali si vlastní analýzu. Tedy, co vylepšit, jak být úspornější, aby kvalita vzduchu odpovídala tomu, co očekávají skydiveři – ti, co pravidelně skáčou z letadla. Abychom nebyli tak hluční navenek, abychom dokázali efektivně tunel chladit, těch věcí bylo spousta.
Kdo další vám s plány radil?
Radili nám hlavně skydiveři – profíci, kteří tunelů navštívili mnohem víc a měli často přínosné podněty v tom, co udělat jinak. Odborníci z oboru aerodynamiky nám zase pomohli s tím, co udělat jinak, aby proudění bylo co nejlepší a provoz co nejúspornější.
Turistovi to moc nepřijde, ale profíci jsou velmi citliví na to, aby proudění bylo rovnoměrné a bez turbulencí.
V Česku je pouze jeden větrný tunel, který jste postavili a chvíli také provozovali v Praze. Nechystá se další česká expanze?
Myslím si, že v Česku už druhý takový nepostavíme. Spádové teritorium je poměrně veliké, nechceme, aby si tunely „kradly“ zákazníky. Naším klientům dokonce slibujeme, že po nějakou dobu v okolí jejich tunelu další nepostavíme.
A myslím, že v Česku se o pražském tunelu pořád moc neví. Původně jsme tunel postavili a sami provozovali, ale po roce jsme ho prodali skupině Hurricane Factory. Ta si od nás nechala postavit ještě další tři tunely a my se tak začali naplno věnovat jen výrobě tunelů na zakázku pro další investory.
Čtyři tunely ročně
Vy už tedy v současnosti jenom stavíte?
Nyní se už věnujeme jen inovacím a výrobě. Prodáváme čistě technologii, a jak už si ji každý tunel označkuje, to je nám jedno. Jsme levnější pořizovací cenou a nevážou se nám žádnými provozními poplatky. Postavili jsme už 16 větrných tunelů a na dalších čtyřech aktuálně pracujeme. Už nejsme jen v Evropě, ale třeba i v Malajsii v Kuala Lumpur nebo Thajsku.
Po prvním tunelu v Praze následovalo Španělsko, Slovensko, Švýcarsko, Francie, Belgie, Itálie, Berlín, Madrid, Polsko. Další dvě instalace máme v Rusku, pak zmíněnou Malajsii a dělali jsme i jeden větrný tunel, který neslouží veřejnosti, ale pro výcvik profesionálních parašutistů.
Kde tedy v současnosti stavíte?
Nyní budujeme jeden tunel ve Francii v Bordeaux a další v polském Gdaňsku, jeden ve španělské Zaragoze, který budeme i provozovat a jeden v Thajsku. V jednání máme Řím, Chile, Kolumbii, další lokalitu v Thajsku a další dvě ve Španělsku.
Naše kapacita jsou čtyři kompletní tunely za rok, tj. nejen technologie, ale i podpůrná ocelová konstrukce, konstrukce proudovodů atd.. Nicméně jsou i klienti, kteří si neberou kompletní technologii, protože nechtějí třeba do Thajska stěhovat 26 kontejnerů, ale jen osm, a to „mrtvé“ železo ocelové konstrukce a proudovodů si obstarají sami. Kdybychom dělali jen vlastní technologii, tak jsme kapacitně přibližně na šesti tunelech ročně. Ale máme mimo větrné tunely samozřejmě i další divize. Děláme třeba podvozky vlaků a lokomotiv pro Bombardier, převodové skříně do velkých strojů, velké axiální ventilátory i pro jiné aplikace a klienty než jsou větrné tunely. A v nedávné době jsme začali s nerezovou výrobou technologií minipivovarů.
Větrné tunely ale ve výrobní kapacitě převládají?
Ano, a rádi bychom ji v této oblasti ještě rozšířili. Stavíme novou halu, abychom kapacitu dostali na dvojnásobek, tedy osm kompletních tunelů ročně. V desetiletém výhledu bychom rádi postavili asi 64 tunelů. Z toho chceme 20 z nich i provozovat, což by nám přineslo kontinuální příjmy z provozu. Když je zajímavá lokalita, kde žije okolo 1,5 milionu lidí se silnou střední vrstvou, tak jde o velmi zajímavý byznys model. Na takových místech bývá tunel velmi slušně v zisku.
Kolik stojí stavba jednoho tunelu?
Reálná cena projektu je kolem 7 milionů euro (zhruba 170 milionů korun). Měsíční provozní náklady za elektřinu, obsluhující personál, nájem za pozemek a další služby jsou kolem dvou milionů korun.
V Praze jsme v době provozování nalítali asi 4000 hodin za rok, takže v přepočtu 240 tisíc minut a náš obrat tedy před těmi 7 lety činil asi 72 milionů korun ročně, čistý zisk byl pak přes 42 milionů ročně.
Když tedy máte dobrou lokalitu tak by se investice měla ideálně splatit do tří až čtyř let. Ale samozřejmě, když nevyberete lokalitu správně a nedokážete přilákat dostatek zájemců, tak v ten moment se návratnost prodlužuje.
Evropských tunelů přibývá
Je trh Česka a Slovenska saturovaný, když každá země má v provozu jeden tunel?
Já si myslím, že Česko saturované je. Jsou samozřejmě úvahy, postavit tunel v Brně či Ostravě i v Kroměříži, nebo na Pálavě vedle Aqualandu Moravia. Osobně si ale nemyslím, že to byznysově dává smysl. Riziko, že stávající tunely stáhnout většinu klientů je poměrně velké. Trh se u nás reguluje sám a perimetr pro Česko – tedy jeden tunel v Praze je podle mne prostě optimální.
Kdo ho nejvíc navštěvuje?
Praha byla hodně živa ze sportovců, a ne z turistů. Když jsme začínali, sportovní skydiveři tvořili asi 70 procent, protože profesionálové za tunelem dojedou kamkoli. Jen necelá třetina odlétaných hodin pak připadla na turisty.
Ale jak se v Evropě výrazně zvýšil počet tunelů – když jsme začínali, bylo jich asi osm, teď je jich asi 45 – tak se poměr mění. Třeba v Polsku už jsou čtyři tunely, takže už u nás nevidíme tolik tamních sportovců, jako tomu bylo v počátcích. Poměr mezi sportovci a turisty se změnil a teď je to půl na půl. Mám však pocit, že i když je to v Česku jediná možnost, tak pořád o ní všichni potencionální návštěvníci neví a je to spíš lokální záležitost, než aby jezdili i návštěvníci z větší dálky.
Kde vidíte pro podnik a tunely obchodní příležitosti?
V Evropě jsou pořád lokality, kde to smysl má. Turistické destinace ve Španělsku – třeba Malaga nebo Valencie, poměrně málo je obsazená Itálie, mají tunel jen v Miláně, v Římě třeba vůbec není a v Turínu zkrachoval. Pak jsou zajímavé lokality jako Egypt, Asie a Čína. To je země, která má veliké možnosti a zatím tam moc tunelů není.
V Japonsku se postavili asi čtyři tunely, ale Japonci tento druh zábavy zatím moc dobře nepřijali. Číňané jsou ale trošku jiní. Ti se vrhají do všeho nového doslova po hlavě, takže tam by to mohlo jít dobře. Ale s naší malou fabrikou a výrobní kapacitou nemáme moc šancí obsadit tamní trh a zabránit masivnímu rozvoji této technologie bez naší následné účasti . Ale rádi bychom to v budoucnu také vyzkoušeli a postavili tam alespoň prvních pár tunelů.
Ale máte zase výhodu v Číně před americkým výrobcem, který je teď zbrzděn obchodní válkou mezi velmocemi…
Jsou lokality, kde můžeme mít výhodu, ale někde zase rádi vidí americký produkt. Měli jsme nedávno schůzku s americkým výrobcem tunelů. Přijeli se podívat, jak to děláme, jak nám běží výroba. Oni jsou velcí, jsou pod velkým investičním fondem, který do nich nalil hodně peněz.
Oproti nám ale sami nevyrábí, jen montují z různých dílů, které jim dodávají subdodavatelé, takže jsou výrazně méně flexibilní. Nejsou moc schopni dělat věci na míru, když má třeba odběratel nějaký zvláštní požadavek – například výškový limit budovy – s tím se neumí dobře poprat. Nebo neumí operativně klientovi nabídnout a dodat průměr letové komory podle jeho požadavku apod. Ale nevylučuji, že třeba budeme v budoucnu spolupracovat. Sice jsme konkurence, ale nikdy jsem na sebe nenarazili, abychom přímo bojovali o zákazníka.
Cizímu kapitálu se nebráníme
A varianta konsolidace trhu je ve hře?
Nedostali jsme přímo nabídku od onoho amerického investičního fondu, který vlastní naše konkurenty, ale nebráníme se žádnému cizímu kapitálu, který by nám pomohl s expanzí. Dokážeme postavit čtyři tunely za rok, z toho pak můžeme postavit jeden pro sebe, který budeme i provozovat. Ale pokud bychom chtěli být lídry v Evropě, tak je to málo.
No a abychom rozšířili výrobní kapacitu, jak jsme se bavili dříve a věnovali se výrobě tunelu pro vlastní potřeby a provozovali je, na to potřebujeme větší kapitál nebo silnějšího partnera.
A kapitál jste schopní zajistit jak?
Chceme se věnovat i vlastnímu provozu našich tunelů. Předpokládáme, že tunel v dobré lokalitě musí generovat asi milion eur EBITDA ročně. Když jich budeme mít deset, tak je to rázem 10 milionů eur ročně a to už je něco, co firmu stabilizuje a investory uklidní i v době, kdy se třeba neprodá tolik tunelů.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Martin Pospíšil (Suntel Net): Hlad zákazníků po datech malí wifináři neukojí
Jak tedy chcete přilákat případné investory?
Prvotní nápad vznikl na základě našeho klientského portfolia. Někteří z našich klientů jsou poměrně velcí a silní investoři a měli i zájem s námi participovat na růstu a rozvoji dalších projektů. Aktuálně jsme ve fázi transformace společnosti do fondu kvalifikovaných investorů, který je pro případné investory bezpečný a průhledný.
Možná to řeknu trochu vulgárně, ale naše společnost rostla jako dříví v lese. Když jsme začínali s novými aktivitami (jako například minipivovary), tak se jen postavila další firma a pokračovalo se paralelně na více aktivitách najednou. No a ve výsledku je to trochu nekonzistentní struktura, v níž nyní děláme účetní a majetkový pořádek tak, aby vše bylo transparentní pro případné investory.
Co si od toho slibujete?
Už příští rok bychom chtěli trhu více ukázat, kdo jsme a otevřít se vstupům možných investorů. Očekáváme, že buď přilákáme někoho velkého, kdo zainvestuje a nebude náš byznys drobit, ať už je to nějaký investiční fond nebo konkurence. Podnik je sice naše dítě, ale jsme byznysově orientovaní a pokud to pomůže rozvoji a uskutečnění našich plánů na růst tak budeme zvažovat všechny alternativy. Zejména Tomáš (Maršík) je obchodně smýšlející.
Mě se třeba rozhodnutí prodat pražský tunel dělalo špatně, kdežto Tomáš měl jasno a nakonec se ukázalo, že měl pravdu. Rozhodnutí to bylo správné. Jistota výroby pro nás po prodeji znamenala méně starostí a větší zisky.
Sázka na pivovary
Co dalšího firma dělá?
Strojírna má tři základní divize a nějaké přidružené části. Kovoobrábění dělá kolem 10-15 procent zisku, tunely dělají zhruba 85 procent a zatím jen velmi málo dělá nová divize, což je výroba a provoz minipivovarů.
Jak jdou minipivovary dohromady s větrnými tunely?
Tomáš je vizionář, který nechce skončit u jednoho projektu, myslí ve velkém, takže i v divizi minipivovarů má velké plány a chce proniknout na celý evropský trh. Nechce stavět jen v Česku, kde pivo stojí necelé dvě eura, ale chce budovat síť stejných minipivovarů v kombinaci s restaurací v celé Evropě, kde pivo stojí 8 euro. Zatím máme první instalaci v Praze v domě U Hasičů, ale stavíme další tři minipivovary v Německu a Španělsku.
Také bychom chtěli vytvořit jednu novou divizi zaměřenou na opracování kovů – pálení a ohraňování. Cíl je dělat si podstatné části našich produktů ve vlastní režii, nebýt závislí na dodavatelích. Na tom nyní velmi intenzivně pracujeme.
Kolik minipivovarů chcete v Evropě postavit? A budete je i provozovat?
Vize je asi dvacet. Je to projekt, který zatím financujeme z vlastních zdrojů, není to zatím výdělečné. Běží to jen pár měsíců, ale máme vlastní sládky a vlastní značku piva a postupně bychom to chtěli franšízově rozjet – takový malý McDonald’s ale s pivovarem.
Evropské patenty
Ještě nějaké inovační investice plánujete?
Ano, ale týká se to hlavně tunelů, což si necháváme i patentovat. Například vzduch v tunelech se rychle zahřívá a je třeba ho chladit. Část vzduchu je přes chladiče promíchána a vpuštěna zpět do oběhu. Máme řešení odlišné od konkurence, která má vnější ventilace, jež jsou velmi hlučné, a navíc fungují jen za předpokladu, že je venku příjemná teplota. Což třeba v Thajsku nebo Norsku moc nefunguje.
Naše technologie vzduch uchladí a udržuje vyrovnanou teplotu v tunelu. Zároveň je tišší než konkurenční řešení a udržuje vyrovnaný tlak v letové komoře. Technologii máme patentovánu pro celou Evropu na dalších deset let.
Jak jste k tomu dospěli?
Původní řešení sice fungovalo dobře, ale klienti si občas stěžovali na to, že není studený vzduch dostatečně promíchaný, nebo že se do letové komory dostávali kapičky kondenzované vody. Teď to děláme trochu jinak a naše nové řešení eliminovalo všechny nedostatky původního návrhu. Proto jsme si ho také nechali patentovat.
Kolik máte zaměstnanců?
Asi 80 lidí a potřebovali bychom dalších 20. A při expanzi bude muset růst i management. Bohužel s lidmi je to bída. Když už přijdou, rychle odejdou a „za kopcem“ máme Němce, kteří platí třikrát tolik, takže pokud jsou lidi šikovní, parta tří lidí si koupí auto a jezdí na práci přes hranice, kde dělají stejnou práci ale za lepší peníze.
Máte i zahraniční pracovníky?
Máme lidi hlavně z Česka, ale už jsme řešili i zaměstnávání cizinců. Například na pozici svářečů máme pár šikovných Ukrajinců. Zjistil jsme také, že existují agentury, které nabízí zahraniční pracovníky, tak toho možná v budoucnu zkusíme využít.
Tunely jako hnací motor firmy
Jaká je vize firmy na dalších deset let?
Chtěli bychom ještě vybudovat novou sekci na ohýbání, řezání a pálení kovu, což dosud řešíme subdodavatelsky. Pokud ji ale postavíme, tak nám to výrazně sníží náklady na výrobu a také následnou montáž našich technologií. Naše služby budeme moci díky unikátní sestavě strojů nabízet i jiným klientům. Zvládneme opracovat i větší velikosti kusů, než nabízí konkurence.
A samozřejmě budeme pokračovat v budování tunelů, které jsou naším hnacím motorem.
Měl jsem možnost tunel vyzkoušez přes https://topskokpadakem.cz a musím uznat, že se to mimořádně povedlo. Bojím se výšek a tak větrný tunel byla jasná volba. Klobou dolů před tímto pánem!