Kdo chce Česku zaplatit nový jaderný reaktor?

Jádro nahradí uhlí, alespoň tak by se dal jednoduše shrnout záměr aktuální Státní energetické koncepce (tzv. SEK) z roku 2015. Ta předpokládá výstavbu jaderných bloků jako substitutu za klesající výrobu elektrické energie a tepla z uhlí.

Jádro se podle ní má v roce 2040 podílet na výrobě elektřiny v Česku z celé poloviny, v současnosti je to necelá třetina.

GRAF: Plánovaný vývoj českého energetického mixu
Vychází ze Státní energetické koncepce (SEK) publikované v roce 2015.

Zdroj: SEK

Aby však tato odsouhlasená koncepce byla splněna, musejí se začít stavět nové jaderné zdroje nejpozději v roce 2020. A předtím ještě vybrat dodavatele a způsob financování.

Proč neumíme vybírat?

Dodavatele jsme si už jednou vybrali, v roce 2013 byl ČEZ připraven stavět v Temelíně dva reaktory od amerického Westinghousu. Pak ale padla vláda premiéra Petra Nečase a zbytek už je historie.

Od té doby se o nových jaderných zdrojích v různé intenzitě hovoří, ale konkrétní kroky v tomto směru nikdo neučinil. Plány tak zůstávají pouze v rétorické rovině.

Přitom za poslední tři roky zvládli v Evropě dodavatele i financování vybrat třeba Britové, Finové či Maďaři.

Komisi máme!

Češi od roku 2008 v tomto ukazují totální neschopnost a nejnověji na tento „banální“ úkol máme dva roky komisi „expertů“. Do Stálého výboru pro jadernou energetiku jeho šéf Ján Štuller nezískal ani jednoho člověka, který by někdy jaderný reaktor stavěl či provozoval.

Podle toho to také vypadá: komise pravidelně generuje důvody a studie, proč reaktory stavět nemůžeme. A tak to bude do doby, než její členové půjdou do důchodu.

K realizaci tak velké stavby je třeba mít silnou osobnost s mandátem a vazbou na zdroje. Tu dnes bohužel v Česku nemáme.

VÍCE K TÉMATU:

Česko na jaderné křižovatce? Rok 2018 je rokem nových jaderných reaktorů i jinde

Propřemýšlí se Česko k novému jadernému reaktoru? Těžko

Nekonečný jaderný výběr, hra pro starší a pokročilé

Váhaví politici

I v nejvyšších kruzích se horečně hledá důvod, proč reaktory nestavět, namísto způsobu, jak je postavit. Pokud premiér Andrej Babiš a ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková nejnověji hovoří o nahrazení výstavby nových reaktorů prodloužením provozu Dukovan, jsou vedle jak ta jedle.

Prodloužení provozu znamená již dnes plánované odstavení po 50 letech provozu v roce 2035 nahradit odstavením po 60 letech provozu v roce 2045. Navíc při Babišem uváděné ceně 20 miliard korun, jde o zjevné nepochopení energetického problému Česka.

Takto rozhodně cíl státní koncepce z roku 2015, tedy být soběstačný ve výrobě elektřiny po roce 2040 s 50procentní výrobou z jádra, nebude splněn.

A nejen to, dnes nikdo neví, jestli bude vůbec možné Dukovany provozovat do roku 2045, původně totiž byly projektovány na 30letý provoz končící v roce 2015. O zmíněných nákladech na prodloužení provozu ve výši 20 miliard korun ani nemluvě.

Temelín dává větší smysl

Zatímco Německo jaderné reaktory uzavírá, Česko plánuje nové. Jdeme tím sice proti evropskému trendu, ale pořád lepší než těžit a spalovat uhlí.

Jedná se ale o nemalý projekt, náklady na postavení jednoho nového reaktoru v Dukovanech se odhadují na zhruba 200 až 250 miliard korun. Dále se také znovu uvažuje o dvou nových reaktorech v Temelínu. Předchozí snahy ČEZ přitom ztroskotaly. Tendr byl zrušen v roce 2014, oficiálně kvůli nejasným státním zárukám.

V případě Temelínu by přitom podle vyjádření ČEZ výstavba 3. a 4. bloku pokryla rostoucí spotřebu energie v Česku po roce 2035 a maximálně využila stávající infrastrukturu. Tedy i dostavba Temelína je výhodnější než nejasné prodlužování životnosti Dukovan.

Kdo to zaplatí?

Rozhodnutí o stavbě nového jaderného zdroje v Česku dlouhodobě brzdí především nejasnosti o způsobu financování.

Stát, tedy majoritní vlastník energetického gigantu ČEZ, preferuje energetickou skupinu jako jediného investora. To se ovšem nelíbí minoritním akcionářům (někteří z nich jsou nepokrytě zastánci plynové cesty), kteří dokonce pohrozili managementu žalobou.

Proto se zrodil návrh rozdělení ČEZ na „čistou“ část s obnovitelnými zdroji a „špinavý“ uhelný a jaderný ČEZ, kde by měl stát stoprocentní podíl. Zatím ale vypadá jisté pouze to, že ČEZ bude mít při výstavbě nového zdroje významnou roli.

Přitom jediný velký kapitalista, který stabilně ukazuje, jak se dělá energetika v Česku, se jmenuje Daniel Křetínský. Jeho koncern EPH má dnes více než dvakrát větší výkon než polostátní ČEZ. A nákupy a řízení EPH ostře kontrastují s občasným amatérismem nejvyššího vedení ČEZ.

Čichám, čichám zakázku

Převládá také názor, že dodavatele reaktorů je třeba vybrat v transparentním výběrovém řízení. ČEZ oslovil již šest společností: jihokorejský KHNP, ruský Rosatom, americký Westinghouse, čínský CGN, francouzsko-japonské konsorcium Atmea a francouzské EdF.

Zahraniční společnosti větří velkou zakázku a začínají se hlásit o slovo. Nedávno se pět ze šesti uchazečů prezentovalo na konferenci o jaderné energetice NERS, což bylo na české poměry skutečně unikátní.

Země či jejich firmy, které by mohly reaktory stavět, si navíc chtějí udělat v Česku „očko“ i jiným způsobem. Například jihokorejská KHNP nově sponzoruje hokejový klub v Třebíči, což je oblast pod níž spadají Dukovany.

Za Westinghouse přijel před pár dny zase lobbovat u premiéra Andreje Babiše i prezidenta Miloše Zemana americký ministr pro energetiku Rick Perry.

Ruskému Rosatomu je už delší čas nakloněn Pražský hrad. Nehledě na to, že ruskou technologii považuje za nejlepší i „podzimní“ poradce ministryně průmyslu a bývalý šéf temelínské elektrárny František Hezoučký.

Ministryně Nováková si uznávaného jaderného experta Hezoučkého najala jako svého poradce právě pro otázky nových jaderných zdrojů v září, ale poté co poradce navrhl tzv. českou cestu – tedy postavení jaderného bloku českými firmami s reaktorem od Rosatomu, musel ve funkci poradce skončit.

Má na to ČEZ?

Otázkou tedy zůstává, zda si ČEZ může výstavbu nového bloku dovolit. Tedy jaké má majetkové rezervy a zda se může odhodlat ke zvýšení zadlužení.

V následující tabulce najdete srovnání zadluženosti nejvýznamnějších energetických skupin z celého světa. Některé jsou velikostí bilanční sumy za loňský rok srovnatelné s ČEZ, většina je ale samozřejmě výrazně větší.

Zaměřením jsou ale velmi podobné, dá se proto předpokládat i určitá podobnost v hospodaření. Pro srovnání uvádíme i další českou energetickou skupinu EPH.

TABULKA: Srovnání nejvýznamnějších energetických skupin
Jde o srovnatelné údaje za rok 2017 (u zadluženosti za roky 2015 až 2017), bilanční sumy jsou v mld. Kč.

Zdroj: Comsense, výsledky firem

Jak je patrné, zadluženost ČEZ se loni a předloni pohybovala okolo 60 %. To se dá v rámci energetických společností považovat za příznivou hodnotu.

Ve srovnání s ostatními společnostmi v tabulce se za rok 2017 jedná dokonce o druhou nejnižší zadluženost. Lépe na tom byla pouze polská státní společnost PGE – Polska Grupa Energetycna, která má dlouhodobě velmi nízkou zadluženost.

Státní garance nutná

Oproti ostatním společnostem je na tom ČEZ opravdu dobře, a to i ve srovnání s EPH Daniela Křetínského. A ačkoliv jsou s tím spojená určitá rizika, ČEZ má rozhodně prostor ke zvýšení svého zadlužení.

Pokud by však spočívala celá investice, řekněme 200 miliard korun, na bedrech ČEZ a celá by byla hrazena cizími zdroji, přesáhla by zadluženost společnosti 98 procent. To už by byla opravdu extrémní zátěž spojená s vysokými riziky.

Je tedy zřejmé, že ČEZ na tento projekt sám nestačí a bez účasti  či garance státu se pravděpodobně neobejde.

Čas jsou peníze

Navíc nesmíme zapomínat na finanční načasování. Největší nákladovou položkou výstavby tak dlouhodobého projektu, jako je jaderný reaktor, je dluhová služba – tedy splácení úroků z půjčky.

Z tohoto pohledu je nejvýhodnější stavět při nízkých úrokových sazbách. ČNB ale poslední roky sazby za účelem oslabení koruny zvyšuje.

GRAF: Vývoj základní úrokové sazby ČNB
Za posledních deset let, v procentech

Zdroj: Tradingeconomics.com

K tomu připočtěme riziko kurzové. Reaktory se budou stavět za dolary, přinejlepším za eura. Pokud koruna oslabí o 2 koruny vůči euru, pak dva reaktory za 10 miliard eur (tedy přes 500 miliard korun) budou o 20 miliard korun dražší… Čas hraje proti jádru! A pokud budou úrokové sazby nad 5 procent, nebude už třeba o výstavbě vůbec rozhodovat.

Technicky podobné

Pojďme se ještě krátce podívat na možná technická řešení. Pět dodavatelů nabízí tlakovodní reaktory o výkonu cca 1100MWe a francouzsko-japonské konsorcium ještě jeden reaktor o výkonu cca 1600MWe.

Jestli se jedná o dvojsmyčkové uspořádání (korejský a americký reaktor) či trojsmyčkové  (čínský a menší francouzský) či čtyřsmyčkové (ruský a větší francouzský), nehraje moc velkou roli.

Ani geometrie či využití MOX paliva (směsné oxidické palivo jaderných reaktorů, které je alternativou k jadernému palivu s nízko-obohaceným uranem , pozn. red.) nebo různé systémy na potlačení nadprojektové havárie také nejsou pro rozhodnutí důležité.

Z hlediska zajištění bezpečnosti vycházejí všechny reaktory též velmi podobně. Takže půjde o obchodní a hlavně politické a strategické rozhodnutí.

A máme někoho, kdo umí a chce rozhodnout?