Potřebujeme skutečně stát? Možná méně, než si kdo myslí…

„Kdo obětuje svobodu, aby získal více bezpečí, ztratí obojí a nezaslouží si ani jedno.“ Tak zní už poněkud vousatý citát amerického státníka Benjamina Franklina, který se perfektně hodí jako startovací bod polemiky o důležitosti státu.

Vsadil bych se, že podle názoru většiny čtenářů bychom se bez něj rozhodně neobešli.

Dvojnásob v dnešní nejisté době, kdy kvůli koronavirové krizi úloha státu narůstá. Vždyť bez nejrůznějším stimulačních programů by se přeci ekonomika zhroutila jako domeček z karet!

Stát nic nevytváří, jen přerozděluje

V prvé řadě je nutné si uvědomit, že stát sám o sobě žádné bohatství nevytváří. Pouze od lidí a firem poněkud nevybíravým způsobem inkasuje daně. Z těch část spotřebuje na vlastní chod a zbytek se pokusí někdy více, jindy méně úspěšně vynaložit na uspokojení potřeb obyvatel.

Objem prostředků, které stát skrze svůj aparát přerozděluje, přitom není vůbec nízký. Prostřednictvím nejrůznějších daní a poplatků do veřejných rozpočtů odvedeme většinu toho, co vyděláme.

Podle odhadů Liberálního institutu dosahovalo v roce 2019 daňové zatížení průměrného zaměstnance hodnoty přibližně 64 procent. Z průměrné superhrubé mzdy 43 504 korun tedy zůstalo zaměstnanci na jeho výdaje pouze necelých 16 tisíc korun.

Žalostná státní efektivita

O tom, že stát není úplně nejlepší hospodář, pochybuje zřejmě jen málokdo. Stačí vzpomenout na armádu úředníků, jejichž společenská užitečnost je přinejmenším diskutabilní.

Nehledě na to, že s veřejnými prostředky je nakládáno diametrálně odlišně než s těmi soukromými. Neexistuje totiž silný zájem na jejich efektivním využití. Naopak vzniká prostor pro nejrůznější korupční jednání.

Ovšem i kdybychom zavřeli oči a připustili, že v rámci hospodaření s veřejnými rozpočty záměrně nedochází ke společensky neefektivním rozhodnutím, přesto je správná alokace zdrojů pod hlavičkou státu nedostižným snem.

Úředník sedící na miliardách se totiž dostává do pozice centrálního plánovače, který se bez jakýchkoliv tržních signálů snaží správným způsobem vynaložit svěřené prostředky.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Jsme příliš závislí na Asii? Evropa bláhově sní o stěhování výroby zpět

Hrozbou pro ekonomiky při příštích pandemiích není samotný virus, ale lidská reakce na něj

Slibem nezarmoutíš, ale záchrana v podobě mohutných investic v Evropě selhává, včetně Česka

Ze své pozice přitom nemůže absolutně vědět, jestli pro blaho občanů raději utratit peníze za stavbu nového bloku jaderné elektrárny, chod plaveckého bazénu v zapadlé vesnici či nákup vybavení operačního sálu v krajské nemocnici.

Ovšem i pokud bychom přistoupili na nerealistickou myšlenku, že centrální plánovač je zkrátka génius, pak přinejlepším koupí lidem přesně to, co by si za své peníze koupili sami. Jenže chtějte tento složitý úkol po instituci, která nebyla schopna zajistit dostatečnou výrobu tak triviální věci jako je toaletní papír.

Kdo by stavěl silnice?

Častým argumentem zastánců státu je názor, že bez veřejných rozpočtů by nebyla poskytována celá řada služeb, případně by si je lidé nebyli schopni dovolit. Ať už jde o zdravotnictví, školství nebo třeba výstavbu silniční sítě. Určitě je pravdou, že bez veřejných rozpočtů by některé instituce neměly dostatek prostředků na svůj chod.

Není to však proto, že by lidé tyto potřeby nebyli schopni financovat, nýbrž proto, že za ně zkrátka nejsou ochotni zaplatit.

Právě volný trh totiž dokáže lidem doručit přesně to, co chtějí. Pokud je něco důležité a lidé za to budou ochotni zaplatit, rychle se objeví podnikatel, který na uspokojování takové potřeby bude chtít vydělat.

Naopak pokud za něco lidé ochotni zaplatit nejsou, znamená to, že to pro ně důležité není. Financování chodu takového zařízení ze státního rozpočtu je pak prosté mrhání zdroji nás všech.

Zároveň není pravdou, že bez státu by si lidé nebyli schopni dovolit zaplatit to, co mají nyní. Pokud by nám totiž stát, nebojím se říci násilnou formou, neodebral přibližně dvě třetiny příjmů, zbylo by lidem dostatek prostředků na financování vlastních potřeb.

Naopak by si mohli dovolit dokonce i více než dnes, neboť by nemuseli platit armádu nepotřebných úředníků. Nemluvě o vyšší efektivitě soukromých firem oproti státem řízeným institucím.

Podpora nezodpovědnosti tvoří nezodpovědné

Tím se dostáváme k dalšímu důležitému negativnímu důsledku dnešního sociálního státu, tedy demotivaci snažit se a čelit skutečným důsledkům vlastních rozhodnutí.

VÍCE K TÉMATU:

Na důchodových účtech už je půl bilionu korun, na reformu penzí však Česko stále čeká

Tržní socialismus v praxi: Kdybychom „znásilnili“ trh jako Fed, pomoc Smartwings už by byla na světě

Když se totiž objeví nějaký problém, všichni volají po tom, aby ho stát vyřešil. Stačí se ostatně podívat na události posledních měsíců, kdy většina obyvatel i firem spoléhala na kroky státu a lačně natahovala ruce po penězích z nejrůznějších stimulačních balíčků.

Nemluvě o dlouhodobých negativních dopadech sociální politiky. Proč se snažit a tvrdě pracovat, když i záměrně nezaměstnaní mohou žít poměrně důstojný život, mít střechu nad hlavou, dostatek jídla a přehršel volného času?

A k tomu zcela neomezeně čerpat veškeré státní požitky v podobě bezplatného zdravotnictví, dopravní infrastruktury a dalších služeb.

Státní školství jako jeden příklad za všechny

Stát má monopol na poskytování služeb v celé řadě odvětví, z nichž jedním je školství. Právě na vzdělávacím systému lze krásně demonstrovat příklad neefektivity, které se stát při své činnosti dopouští.

Začíná to už od raného dětství, kdy je žákům prezentována nezbytnost státu. Od útlého věku tak jsme konfrontování s věcmi, jako je úcta k vlajce, prezidentovi nebo státní hymně bez jakéhokoliv kritického myšlení. Vzdělávací systém je tak poměrně účinným marketingovým oddělením státu, ale to jen tak na okraj.

Horší je, že státní školství absolutně nereflektuje aktuální potřeby a zůstává zakonzervováno v režimu fungujícím snad od dob Marie Terezie. Produktem vzdělávacího systému je tak poslušný občan vychovaný k tomu, aby plnil příkazy a pokud možno u toho příliš nepřemýšlel.

S biflováním na věčné časy?

Dnešní školství je totiž nadále založeno zejména na tupém biflování informací, které prakticky vůbec neodpovídají potřebám reálného světa.

Proč také ostatně něco měnit, když není žádná motivace k tomu učit kvalitně? Vždyť neexistuje žádná konkurence, žáci si nemohou vybrat svého učitele, jehož platové ohodnocení se od skutečného přínosu jeho práce stejně vůbec neodvíjí.

Soukromé školy by úlohu vzdělávání plnily téměř jistě lépe než státní zkostnatělý vzdělávací aparát.

Školy by totiž měly daleko větší motivaci dělat svoji práci kvalitně, neboť v tržním prostředí by musely soupeřit o studenty, kteří by jistě nebyli ochotni zaplatit za vzdělání, které považují za neužitečné. Zároveň by docházelo k ekonomické kalkulaci, kdy by student skutečně zvažoval, zda se mu dané vzdělání vyplatí absolvovat.

K podobnému výsledku bychom se logickými úvahami dokázali dobrat i v celé řadě dalších odvětví, ve kterých dnes působí výhradně stát. Ať už jde o zdravotnictví, výstavbu dopravní infrastruktury nebo například zajištění bezpečnosti.

V rukou státu společně k socialismu

Myšlenky na bezstátní společnost, případně výrazné omezení moci státu, jsou přes to všechno mezi veřejností velmi nepopulární. Lidé se totiž čím dál tím méně spoléhají na vlastní rozhodnutí a raději etatisticky věří v to, že všechny problémy za ně vyřeší někdo jiný.

Důkazem toho jsou kroky politiků, kteří se k moci dostávají nejčastěji prostřednictvím nejrůznějších předvolebních slibů, tedy lépe řečeno úplatků voličům. Proč by také ne, když je platí z cizí kapsy.

Postupem času tak můžeme v rámci vyspělého světa pozorovat nárůst významu států, jejichž občané na vlády svých zemí spoléhají často více než na vlastní rozum. Jen málo z nich si bohužel uvědomuje, že touto cestou pomalu ale jistě směřujeme zpět k socialismu.

Pozn. autora: Článek vychází z myšlenek anarchokapitalismu, tedy směru, který prosazuje bezstátní společnost založenou na soukromém vlastnictví, principu neagrese a svobodě člověka. Pokud čtenáře téma zaujalo, doporučuji knihu od Martina Urzy – Anarchokapitalismus, případně jeho sérii přednášek na toto téma v Paralelní Polis.