Stavět, či nestavět? Sázet, či nesázet? To je to, oč v Praze běží

Kde, jak a co stavět v historickém centru Prahy je téma, na kterém se vždy střetávaly představy a zájmy obyvatel, investorů (dnes se znechuceně říká developerů), památkářů, politiků, úředníků, dobrých a špatných architektů a dalších zájmových skupin. Dělily a dělí je jejich pracovní agendy, ale také například to, že zatímco ostatní odjedou do svých vzdálených domovů, obyvatelé budou v sousedství nových staveb žít. A zájmů a rozdílností v čase spíše přibývá.

Postav dům, zasaď strom… nebo raději ne

Zeleň. Tlak na zachování té stávající anebo na výsadbu nové roste. Chtějí ji lidé, a tedy i politici, rezervovaní jsou ale památkáři, kteří upozorňují, že stromy prostě v centru hlavního města během historie nikdy nebyly.

A co trávníky? Obyvatelům – alespoň těm, kteří o sobě dávají nejvíc slyšet – se líbí, ale klasický městský architekt je ochoten je tolerovat v parku. Jinak má tendenci trávu maximálně nechat prorůstat dlažbou jako okrasu, kterou my ostatní považujeme spíš za důkaz špatné údržby. A co památkáři? Zase ten odkaz na historii…

Kdo má rozhodovat, co a kde se postaví a vybuduje a jak to bude vypadat? Architekti, památkáři? Lidé z okolí, ale i obyvatelé jiných čtvrtí, jiných městských částí nebo dokonce jiných měst, kteří se nechávají strhávat kampaněmi na tzv. sociálních sítích? Politici, kteří se možná po volbách vymění? Autoři petic? Automobilky, cyklistická lobby nebo chodci, kterých se už nikdo nezastává? Úředníci, kteří se správně, ale často i necitlivě drží paragrafů?

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: 

Praha se při řešení bytové krize může inspirovat Hamburkem či Vídní, klíčové je využít brownfieldy

Nedobrou situaci s bydlením chce Praha řešit i vlastními silami

Pomohou brownfieldy snížit nedostatek bytů v Praze?

Soudce Facebook

V současné době to vypadá, že čím dál víc budou rozhodovat tzv. sociální sítě, které oslovují zjednodušeními, emocemi, nátlakem i vyslovenými výhrůžkami a jejichž vliv v moderní společnosti roste. Politici je sledují a média z nich bez hlubší reflexe a analýzy opisují.

Novináři tak přispívají – často vědomě a záměrně – k vášním, které jsem zmínil v úvodu. Plán na skácení jednoho stromu (který měl být okamžitě nahrazen jiným) v Anenském trojúhelníku, jenž léta sloužil jen jako záchod pro psy a opilce, tak i jejich přičiněním přinesl do veřejného prostoru poměrně nečekanou agresi i argumenty, nad nimiž občas zůstával rozum stát. A nikomu v tu chvíli nevadilo, že jen o pár metrů dál má být pražským magistrátem pokáceno celé stromořadí lip. Jedni o tom nemluvili z obav, aby nepřiživili vášně, jiní proto, že se jim to nehodilo.

Zastínění investoři

A co investoři? Investují spoustu peněz, roky obíhají úřady a shánějí povolení a razítka, kreslí, škrtají, zvětšují, zmenšují, ale vděku se nedočkají. „Plaťte, to jo, ale rozhodování nechte na nás!“, slyší ze všech stran.

Penta už sice začala u Masarykova nádraží stavět, ale stále je tu snaha zkomplikovat projektu život. Několikamiliardová investice do rekonstrukce bývalého hotelu InterContinental a do revitalizace jeho zanedbaného okolí také odstartovala. Její část na náměstí Miloše Formana to ale pořád nemá jisté.

Kdo a co tedy nakonec bude o projektech v historickém centru Prahy rozhodovat? Osobní zájmy a averze, pohodlnost, malost, nebo i trochu odvahy a nadčasové velkorysosti? Optimistickou odpověď zejména po investorech nechtějte…