Pandemický šok vyostřil rozdíly mezi státy EU a vyhnal inflaci nejvýše od roku 2011

Inflace v eurozóně vystoupala v srpnu na tři procenta a zdolala nejvyšší úroveň od listopadu 2011.

Ti, kteří vsadili na deflační vyústění pandemické krize, se zatím jednoduše pletou. Kombinace masivních měnových a rozpočtových stimulů udržuje v chodu poptávku, zatímco nabídka (výroba) se snaží dohnat zameškaný čas a vypořádává se s narušenými výrobně-odběratelskými řetězci.

Výsledkem je masivní tlak na růst cen vstupů a energií, které se promítají ve výrobní a postupně i spotřebitelské inflaci (viz graf níže).

GRAF: Vývoj inflace a výroby v eurozóně – měřeno odchylkami od dlouhodobého průměru
Od roku 2002 do půle roku 2021, v procentech

Zdroj: Patria s použitím dat Eurostatu a Evropské komise

Je pravděpodobné, že v nejbližších měsících se ještě inflace udrží nad třemi procenty. Pak by ovšem měla podle našich modelů i odhadů ECB postupně klesat pod dvouprocentní cíl.

Problém je, že inflace je přes enormní úsilí nás, modelářů, i v klidných dobách těžko předvídatelná. A v postpandemické době naše modely mohou fungovat ještě hůře.

GRAF: Vývoj inflace v eurozóně
Od konce roku 2010 do začátku roku 2022 (od srpna 2021 jde o prognózu), v procentech

Zdroj: Patria, vlastní odhady

Víra v návrat inflace zpátky pod cíl leží na předpokladu, že efekt drahých surovin, energií a vstupů jednoduše po čase odezní. To se ostatně v posledních dvou dekádách již mnohokrát stalo.

Dražší pohonné hmoty v jednom roce vyhnaly inflaci vzhůru a v druhém klidně zase stlačily zpátky dolů pod cíl.

Čekání na odeznění problému

Potíž je v tom, že tentokrát je nedostatek některých vstupů skutečně extrémním problémem. Navíc není vůbec jisté, zda tentokrát problém rychle odezní.

Podle některých průzkumů mezi podnikateli se i proto může měnit chování podniků čelících této nejistotě. Daleko častější mohou být například inflační doložky a současně i ochota podniků kývnout na rychlejší růst mezd.

Jednoduše řečeno, inflační očekávání nemusí být vůbec tak dobře ukotvená jako v posledních dvou dekádách. Zvlášť pokud se ECB bude cítit příliš silná v kramflecích.

Pro ECB je situace ještě komplikovanější v tom, že pandemický šok vyostřuje rozdíly v inflacích napříč eurozónou – zatímco v Belgii atakuje inflace pět procent a v Německu dosáhla 3,4 procenta, v Řecku se stále pohybuje okolo jednoho procenta.

VÍCE K TÉMATU:

Inflace jako dílek složité stavebnice centrálních bank

Očima investora: Kam povede devastující mix dluhů, vytištěných peněz a inflace

Zlato ve stínu bitcoinu. Investoři pod tlakem inflace vypluli z bezpečného přístavu

Komplikace ECB

Výrazně se také liší pravděpodobnost v přelivu dnešní nákladové inflace do inflačních očekávání. Zatímco nedostatek pracovníků nebo materiálu je vážným problémem pro více než 70 procent podniků, v Itálii je to lehce přes deset procent podniků.

Na Apeninském poloostrově tak daleko jednodušeji současný nákladový šok časem odezní.

GRAF: Vývoj počtu průmyslových podniků, které vážně omezuje nedostatek vstupů v Itálii a Německu
Od roku 1985 do roku 2021, v procentech

Zdroj: Patria/Evropská komise

My počítáme s tím, že ECB nebude zatím rizika spojená s trvalejšími inflačními tlaky na severu Evropy příliš připouštět.

V září tak ještě nerozhodne o ukončení pandemického programu PEPP a růst sazeb zůstane i nadále v nedohlednu. A až čas ukáže, nakolik to bylo správné rozhodnutí…