Detoxikace české ekonomiky aneb tři důvody, proč bychom měli ČNB děkovat

Centrální banka (ČNB) se již dvakrát v řadě odhodlala ke 20 let neviděné akci. Zvýšila sazby o víc než čtvrt procentního bodu na jednom zasedání. A aby toho nebylo málo, dodala, že s utahováním měnové politiky není u konce.

Po sedmi letech (naposledy se tak stalo u počátku intervencí) se tak ČNB opět dostává na čelní strany i bulvárních periodik.

A i když je s nelibostí nesou nebo ponesou realitní zprostředkovatelé (byty zlevní), dosluhující vládní politici (financování dluhu zdraží) či insitní makroekonomové z internetových diskusí („ČNB zničí ekonomiku“), domnívám se, že ČNB dělá to nejlepší, co pro českou ekonomiku dělat může.

Neměnná stabilita

I v podmínkách Česka – a mnohem více v západním světě – byla cenová stabilita dlouho brána jako přirozený a neměnný stav věcí. V USA vám musí být přes 50 a u nás aspoň 40 let, abyste dokázali vzpomenout na období, kdy inflace plnila přední stránky lokálního tisku.

Tato „neměnnost“ je vystavěna na základech, že centrální banky inflaci kdysi dávno poslaly do věčného vyhnanství, což je bohužel omyl.

Nebyly to totiž centrální banky, ale jen shoda historických náhod, která jedné generaci západního světa zajistila bezprecedentní cenovou stabilitu.

Globalizace, internet, rozpad odborů či prekarizace práce (kupříkladu nástup „zakázkové“ (gig) ekonomiky v posledním desetiletí) vytvořily strukturální tlak, který držel inflaci pod pokličkou. A to i v situaci, kdy negativní dopady těchto tendencí, zejména globalizace, na celé skupiny obyvatelstva „řešily“ vlády růstem veřejného (v Evropě) nebo soukromého (v USA) zadlužení.

A dokonce i když toto zadlužování začínalo narážet na své limity (Maastricht, Řecko), nedošlo ke zúčtování: vládám totiž na pomoc přispěchaly centrální banky.

Orgie ultranízkých sazeb

Vyloživše si zkrocení inflace v devadesátých letech jako svůj úspěch a přesvědčení o svých schopnostech centrální banky nabyly dojmu, že inflace je navždy mrtvá. Došlo u nich ke zhmotnění představy, že dokážou obejít letité ekonomické zákonitosti a obědy jsou zdarma. A že ztráty a volatilita do ekonomického života už nepatří.

Od bohorovného přesvědčení, že tomu tak je, byl jen kousek k tomu, aby se začaly oddávat
letitým orgiím nulových či záporných reálných sazeb. A začaly experimentovat s bezuzdnými nákupy finančních aktiv, flirtovaly s moderní měnovou teorií a místo cenové a finanční stability začaly řešit klima a sociální nerovnost.

Faktor pandemie

Poslední kapkou byla/je naprosto bezprecedentní pomoc po pandemii – dvouciferné roční veřejné deficity a spurt tempa růstu měnové zásoby však už nikoho nevzrušily.

Lidé, politici i trhy si za posledních 15 let navykli na měnověpolitické opium levných sazeb a nevšimli si, že jeho v pandemii naordinovaná dávka je už moc velká.

Centrální banky léta monetizovaly dluh svých vlád a stlačovaly náklady financování firmám i lidem s výsledkem, že nikdo přirozeně necítil žádný tlak chovat se odpovědně, nebo dokonce spořit. A v pandemii neměl důvod začít.

Ale ekonomické zákonitosti platí. Nekonečné napínání struny přineslo inflaci, jejíž pravou příčinou je poptávka. Můžeme se tvářit, že za to může strana nabídky či rozbité dodavatelsko-odběratelské řetězce, ale není tomu tak.

To, že se automobilkám nedostává jednoduchých čipů, není důsledek rozbitých řetězců. Je to důsledek faktu, že výrobce polovodičů preferuje vyčlenit svou omezenou kapacitu na uspokojování vysoké poptávky po vlastních produktech s vyšší marží, nikoliv na výrobu čipů za pár dolarů.

Stále ta inflace

To, že jsou obsazené přepravní kapacity, nereflektuje hamižnost přepravců nebo zavřené přístavy, ale velkou poptávku po kontejnerech a zboží v nich a nedostatek pracovníků. Rostoucí ceny komodit mají méně spojitosti s Green Dealem a více s obavou, že inflace po desetiletí vystrkuje ze svého údajného hrobu hlavu. A také s přesvědčením, že způsobem, jak se před ní ochránit, jsou komodity.

Ne, Číňané skutečně nezahálejí a nezavírají kvůli covidu fabriky – využití kapacit je tam nyní dokonce vyšší než před pandemií. A i když se nás někteří členové bankovní rady ČNB a nemálo politiků snaží konejšit tím, že za inflaci nemůžeme a že tato je problémem všude, není to úplně tak:

• česká cenová hladina vzrostla od konce roku 2018 o více než deset procent (v EU jen tempem polovičním),
• poptávková inflace v ČR v posledních třech měsících vzrostla o 2,5 procenta (anualizovaně tedy o více než deset procent),
• v EU jsme skoro „worst in inflation“ – poptávkovou harmonizovanou inflaci (HICP) mělo v září vyšší než my (4,3 %) jen Polsko (4,5 %). V říjnu jsme „klesli“ na 3. místo, když se na špici vyšvihlo Lotyšsko.

Inflace buď je, nebo není

Ale i kdyby to všechno byly toliko jednorázové faktory, které jednou (kdy?) zmizí, kumulace mnoha jednorázových faktorů v prostředí dlouhodobě nulových či záporných reálných sazeb, obrovských deficitů a více či méně napjatých trhů práce hrozí způsobit rozvolnění inflačních očekávání.

Lidem je totiž zcela jedno, zda je inflace způsobena tím, nebo oním faktorem – vnímají jen to, že je.

Počátkem sedmdesátých let výdaje na vietnamskou válku a na program Velké společnosti prezidenta Johnsona vytvořily podhoubí, na němž vinou devalvace dolaru v roce 1973 a ropných šoků vyrostla inflace.

Podobně výdaje na permanentní „pomoc“ ekonomikám po Velké finanční krizi pokryté nekrytými penězi centrálních bank vytvořily podhoubí, na němž vinou pandemie, zadrhnutí mezinárodního obchodu a vlád, jež ztratily jakoukoliv fiskální uměřenost, vzlínají inflační tlaky nyní.

VÍCE K TÉMATU:

ČNB tahá za záchrannou brzdu ze všech sil. Sazby letí nečekaně hodně vzhůru

Potlesk pro centrální banku za odvahu. Chutnat nám to nebude

Inflace jako dílek složité stavebnice centrálních bank

ČNB velí „klid na lůžku“

Ačkoliv se ani ČNB nevyhnula příliš volné politice, chybám a experimentům s negativními dopady (kupříkladu v podobě stále oslabeného kurzového kanálu měnové politiky), všechno shora uvedené si díkybohu uvědomuje.

Naši centrální bankéři vědí, že to, že tranzicí devadesátých let prošla česká ekonomika relativně hladce, bylo dílem díky faktu, že probíhala v inflačně benigní době. Že s cenovou stabilitou je to jako se zdravím – dokud jej člověk má, přehlíží jej. Jeho hodnotu si začne uvědomovat až v situaci, kdy se zdraví nedostává. A že ztracené zdraví se špatně získává zpátky.

Česká národní banka ví, že česká ekonomika je ve stavu, kdy si přílišnou aktivitou a podpůrnými prostředky pomohla přivodit inflační nemoc.

V situaci přehřátého organismu (trh práce) a rizikového chování pacienta (strukturální deficit na úrovni 5–6 procent potenciálního HDP, nová vláda, která si evidentně neuvědomuje, v jaké díře český rozpočet je) nemá konzilium strážců cenového zdraví jinou možnost. Pacientovi je třeba naordinovat hořké léky a klid na lůžku. Je to dobré ze tří důvodů.

Tři důvody „léčby“

1. Zpomalení ekonomiky, respektive recese, která nás příští rok po utažení měnové politiky čeká, zabrání tomu, aby se zabudovala do inflačních očekávání a kontraktů a stala se tak strukturální.
   První znaky, že se inflace stává sebepropagující, už vidíme. Cenové doložky v kontraktech na auto nejsou ničím jiným než důsledkem rozvolnění inflačních očekávání. Lámat zabudovaná inflační očekávání je přitom, jak ukazuje počátek osmdesátých let v USA, velmi, velmi bolestivé. Prevence je nepříjemná, ale léčení je násobně horší a dražší.
2. To, že ČNB chce vrátit měnovou politiku na neutrální úroveň, či dokonce na úroveň kladných reálných úrokových sazeb, je návrat ke zdravému rozumu a řádu.
   Centrální banka tím ordinuje ekonomice detox a nutí ji, aby si odvykla od zhoubného návyku na nízké sazby. Výsledkem je, podobně jako u narkotik, dramatický nárůst zadlužení a ekonomické chřadnutí. Stačí se podívat, kolik firem žije jen proto, že peníze jsou zdarma. Detoxikace samozřejmě bolí, ale život bez opia je lepší a delší než s ním.
3. Česká národní banka potvrzuje, že je nezávislá, na rozdíl od ECB nebo od Fedu. Jejich servilní chování vůči politikům je už jen špatně zastíraným faktem. Oproti tomu je ČNB sebevědomá, nezávislá a asertivní.
   Reakce členů bankovní rady (na vcelku nevybíravou kritiku politiků) byla dle mého vkusu sice až přespříliš mírná, jasně ale odkázala vládu do patřičných mezí. Dvojím razantním zvýšením sazeb je dnes už každému politikovi jasné, že ČNB si od politiků do své práce mluvit nenechá.
   Pro to, aby občané nabyli dojmu, že inflaci se skutečně zkrotit podaří a že se onen „neměnný inflační stav věcí“ navrátí, je to alespoň tak důležité jako růst sazeb o dva procentní body v říjnu a listopadu.