Euro místo koruny? Ještě dlouho ne

Dvacet let se (nejen) v médiích s různou intenzitou točí otázka přijetí eura a vstupu do eurozóny. V podstatě od té doby, kdy jsme se stali členy Evropské unie (EU) a zavázali se, že jednou převezmeme i euro.

Tedy až bude eurozóna připravena nás přijmout do svého klubu a my splníme všechny podmínky členství. A současně až budeme chtít tento krok učinit a také budeme věřit, že z něj můžeme mít prospěch.

Dřímající koncept s politikou v zádech

Od té doby toto téma většinou jen tak podřimuje a nepoutá moc pozornosti, jen občas vypluje na povrch. To když se jej chopí nějaký politický subjekt a rozproudí kolem něj politickou diskusi, protože v tom vidí příležitost oslovit potenciální voliče.

Jde ovšem o momenty, kdy takovým diskusím vládne převážně povrchní ideologie.

Vstup do eurozóny je samozřejmě velké politikum a debata bude ovlivněna i reflexí nálad a poptávky ve společnosti. Koneckonců to rozhodnutí nakonec bude dělat politická reprezentace, případně lidé v referendu, nikoliv tedy centrální banka, která si sice řekne svoje, ale bude mít jen poradní hlas.

To není specifické jen pro nás, o politice to bylo mimochodem už v čase, kdy sama eurozóna teprve vznikala. Toto politikum ovšem musí být spojeno s náležitou, detailní a vyváženou věcnou analýzou.

Spontánní eurizace Česka

Tu a tam se téma převzetí eura objeví i v argumentaci zájmových skupin, třeba některých reprezentantů velkopodnikatelské obce, kteří v něm vidí úsporu nákladů konverze a kurzového zajištění, účetní a daňové administrativy a kdovíco ještě.

Souběžně s tím probíhá dlouhodobě jakási spontánní částečná eurizace ekonomiky. Například tedy roste podíl firemních eurových úvěrů v nově poskytovaných bankovních úvěrech, jak to vidíme v současnosti.

Zdá se a je to s podivem, že stát v tom nevidí zásadní problém, dokonce tomu fandí. V programovém prohlášení vlády se objevuje záměr umožnit vedení účetnictví a daňové evidence v eurech, podle letošního jarního vyjádření ministra financí Zbyňka Stanjury snad už od roku 2024. To by implikovalo možnost platit daně přímo v eurech.

Třeba o tom, jak by si v této souvislosti státní rozpočet ošetřil kurzové riziko, se však zmínka neobjevila.

VÍCE K TÉMATU NA PEAK.CZ

Fidelity International: Euro prochází zkouškou důvěry, přičemž ECB je téměř bezmocná

Jak moc naplnilo za 20 let euro plány, s nimiž vzniklo?

Jak jsme potají přešli od koruny na euro a nikdo si toho nevšiml

Zdánlivé směřování

Toto vše jako by směřovalo k oživení diskuse o perspektivě vstupu do eurozóny. Ale jen zdánlivě.

Než by se téma vstupu dalo prakticky zvažovat a plánovat, museli bychom si, obrazně řečeno, uklidit nepořádek na vlastním dvorku. Což musíme tak jako tak, je to náš domácí zájem.

V prvé řadě ve veřejných financích, protože bez toho, že úklid proběhne a rozpočty se podaří reformou nejen stabilizovat, ale dát jim také dlouhodobou stabilní perspektivu, nemá smyslu ani pomýšlet na iniciování vstupní procedury do eurozóny.

Pominuly doby, kdy jsme pro eurozónu byli atraktivní nevěstou. Na země usilující o vstup se používá velmi přísný metr, stačí jen velmi malé zaváhání a celý proces vstupu padá pod stůl a začíná se, v případě pokračující vůle, znovu.

Neznamená to ale, že bychom měli přestat monitorovat, jak na tom s připraveností na vstup jsme. To periodicky dělají docela sofistikovaně centrální banky (ČNB) a ministerstvo financí, které svou analýzu zveřejňují.

Čtyři body, proč by to za to stálo

Pro účely tohoto textu pomiňme ryze politické aspekty tématu a soustřeďme se na portfolio potenciálních ekonomických výhod a nákladů přijetí eura. Tedy i toho, zda a kdy by nám stálo za to se vzdát samostatné měnové politiky.

Pojďme si různé aspekty připomenout a přidat k nim příležitostně krátký komentář: 

1. Vstup do eurozóny by eliminoval vůči euru náklady konverze: ano, platí to. 

2. Vstup do eurozóny by eliminoval vůči euru kurzovou nejistotu: ano, platí to.

A vytvořil by se férovější „level playing field“ na trhu v porovnání se stávajícím vývojem. Spontánní eurizací ekonomiky se totiž devizové riziko vytrácí jen pro někoho.

Konkrétně pro ty tržní subjekty, kteří si mohou na svých obchodních partnerech vynutit transakce v eurech. To je pro ně výhodné také v kombinaci s nižšími eurovými úrokovými sazbami z úvěrů. Kurzová nejistota a vyšší korunové úrokové sazby tak dnes tvoří větší riziko pro malé a střední firmy, které v případě volatility kurzu nesou větší riziko a náklady, zejména pak pokud nemají prostředky se bránit proti kurzovým výkyvům.

3. Vstup do eurozóny by vedl k větší cenové transparentnosti při porovnání cen se zahraničím: ano, platí to.

Ale neznamená to, že se ceny budou automaticky na ty zahraniční narovnávat. Záleží na mnoha faktorech: relacích a vzájemných trendech vývoje produktivity práce, strukturách ekonomik (váha jednotlivých sektorů), geografických poměrech, podílu obchodovatelných a neobchodovatelných položek, v neposlední řadě i na celkové výkonnosti ekonomik.

4. Vstup do eurozóny by díky větší cenové transparentnosti přinesl i větší konkurenční tlak na trhu, na růst efektivnosti firem, na proud inovací apod.: ano, platí to.

…a tři body, proč (možná) ne

1. Vstup do eurozóny by nám poskytl větší ochranu před exogenními šoky: v něčem ano (velikost, likvidita finančního trhu a snadnější přístup na něj), v něčem ne – záleží na povaze šoků, vidíme to nyní třeba na rozdílnosti energetických mixů. S tímto šokem měnová politika, evropská ani naše, nic neudělá. 

2. Vstup do eurozóny by měl pomoci ohlídat neinflační charakter ostatních prvků hospodářské politiky (zejména politiky fiskální): to není jednoznačné, ale pohled na statistiku fiskálů zemí eurozóny před covidovou krizí, během ní i po ní a s výhledem do konce roku 2024 spíše indikuje, že se fiskály (řeč je o zemích jižního křídla) víceméně „drží“. Kacířskou otázkou by mohlo být, zda díky Evropské centrální bance (ECB), nebo z obavy z reakce finančních trhů.

3. Ztráta nezávislé národní měnové politiky: z našeho úhlu pohledu zatím velký problém.

Otázka jednotné měnové politiky

Máme vysokou inflaci a není sporu o tom, že kdybychom tu měli měnovou politiku ECB, byla by inflace ještě vyšší.

Princip ECB „one size fits all policy“, který dostala do vínku, nefunguje – řídící úrokové sazby jsou stanoveny měnovou autoritou jednotně pro celý trh, ten však zůstal strukturálně i cyklicky heterogenní.

Značný rozptyl aktuální inflace napříč zeměmi eurozóny je toho nejviditelnějším projevem.

Diferencované účinky jednotné měnové politiky se mohou projevovat až na úrovni jednotlivých segmentů trhu (jinak dopadne například na trh s vysokým podílem vlastnického bydlení a hypoték, jinak na trh, kde převládá nájemní bydlení).

Nevhodná kalibrace měnové politiky může prohlubovat cyklické fluktuace jednotlivých členských ekonomik.

Nekonvenční nástroje ECB

ECB to kompenzuje nasazováním nekonvenčních nástrojů s podivnými zkratkami (OMT, PEPP, APP, nejnověji TPI). Tu a tam tím navíc vyvolává námitky, že balancuje na hraně svého nezávislého mandátu.

Historická zkušenost taky přinesla poučení, že se může vytratit pozornost rizikovému profilu jednotlivých zemí.

Jeden příklad za všechny: pokles rizikových marží na řecký či italský dluh od vstupu Řecka do eurozóny až do vypuknutí finanční krize, nejnověji se rojí otazníky kolem programu TPI.

Na stole je riziko morálního hazardu, dominových efektů atd.

Domácí úkoly pokračují

ČNB mohla do boje proti inflaci nastoupit dříve, razantněji a s větším reflektováním domácích inflačních faktorů.

V současné krizi je ale národní měnová politika české centrální banky – bližší místním konkrétním podmínkám – naší jasnou výhodou.

Čas na debaty o převzetí eura jednou přijde, ale bude to trvat ještě dlouhou dobu. Největší chybou by bylo přestat si věřit a také přestat věřit výhodám naší nezávislé měnové politiky.

A chybou by bylo neudělat si domácí úkoly. Tedy na úrovni základních pilířů hospodářské politiky iniciovat efektivní terapii k vyléčení veřejných financí a – dámy a pánové snad prominou – hmatatelněji konat, aby tu inflace byla co nejdříve co nejblíže k cíli…