Názory na poplatek za předčasné splacení hypotéky se různí, i když spíše jsou experti proti

ANKETA PEAK VOICE

Je znovuzavedení poplatku za předčasné splacení hypotéky správné?

Štěpán Křeček, hlavní ekonom BH Securities

Zavedení tohoto poplatku považuji za velkou chybu. Stát by měl nastavovat pravidla hry tak, že bude chránit slabší na úkor silnějších.

V tomto případě se však děje pravý opak, kdy se slabší stanou ještě slabšími a silnější ještě silnějšími. Bohužel toto opatření přichází v době, kdy mnoho lidí začne řešit refinancování hypoték s velmi vysokými úrokovými sazbami.

Proto doufám, že se nakonec podaří zabránit zavedení poplatku za předčasné splacení hypotéky a tento poplatek nikdy nespatří světlo světa.

Michal Skořepa, ekonom České spořitelny

Leckdo návrh kritizuje, obvykle ovšem na základě různých chyb v uvažování. Asi nejpopulárnější chyba zní nějak takto: „Proč by klient měl při mimořádné splátce platit víc než pár stovek za administrativu? Vždyť bance vrací peníze dřív, než bylo domluveno. Banka by měla být ráda!“

Zkusím to přirovnat k jinému druhu podnikání – podnikatel si za své úspory koupil kemp a v něm pronajímá chatky. Už před začátkem sezony sbírá závazné objednávky. Díky svým zkušenostem stanovil cenu za týdenní pronájem chatky tak, že tato předem posbíraná poptávka pokryla celé léto. Dokud je během daného léta počasí hezké, vše běží podle plánu. Jakmile se ale má počasí na delší dobu zhoršit, někteří hosté chatky opouštějí dřív, než bylo dohodnuto. V tomto oboru obvykle platí, že klient zaplatí předem celou částku a při předčasném odjezdu nedostane zpátky ani korunu.

Má i majitel podobnou možnost porušit smlouvu zrcadlovým způsobem? Tedy tím, že by v případě aktuální mimořádné příznivé předpovědi klienty ubytované v chatkách zkasíroval za dosavadní pobyt a předčasně vypakoval (protože sehnal last minute klienty, kteří mu díky přicházejícímu nezvykle hezkému počasí zaplatí za zbylou dobu pobytu víc, než bylo kdysi na jaře dohodnuto s těmi stávajícími)? Rozhodně ne, nic takového udělat nemůže.

A teď zpět k hypotékám a pro jednoduchost předpokládejme, že diskuse je o poplatku nikoli za jakoukoli mimořádnou splátku, ale jen za úplné splacení hypotéky. Počasí u jezera v mé paralele odpovídá úrokovým sazbám v ekonomice; chatka odpovídá částce, kterou banka „pronajala“ na dohodnutou dobu dlužníkovi. Pokud je počasí nečekaně špatné (úrokové sazby v ekonomice se dostanou nečekaně nízko), pak mají klienti zcela pochopitelnou tendenci stávající smlouvy opouštět. „Odjezd domů“ je pro ně v tu chvíli příznivější (přesun hypotéky k jiné bance, kde díky nízkým sazbám v ekonomice lze dojednat nižší sazbu, je pro ně finančně výhodnější).

Podobná relativní ztrátovost daného směru podnikání je pro jakéhokoliv podnikatele nebo firmu dlouhodobě nepřijatelná. Proto nějak odhadne poplatek, který ho proti takovému vývoji „pojistí.“  O ten pak u všech klientů zvýší částky, jež od nich za pronájem chatky (peněz) požaduje už při podpisu smlouvy. Náklady předčasného ukončování smluv jsou v takovém scénáři nakonec stejně na bedrech klientů (rovnoměrně mezi všemi). Platit víc tedy budou (zbytečně) i ti, kteří budou mít následně tu smůlu, že možnost ušetřit na předčasném ukončení smlouvy se jim nikdy nenaskytne.

U pronájmu chatek jsou věci obvykle zařízeny tak, že náklady nečekaně špatného počasí jsou uvaleny na předčasně končícího klienta. Vládní návrh má zajistit, že stejnou logiku bude (aspoň do jisté míry) sledovat i uvalení nákladů nečekaně nízkých sazeb u hypoték.

Vladimír Pikora, hlavní ekonom Comfort Finance Group

Smyslem opatření je demotivovat lidi od předčasného splacení hypotéky, aby mohli přejít k jiné bance. Tímto krokem skončí oblíbená bankovní turistika. Poplatek bude zkrátka tak vysoký, že se nevyplatí změnit bankovní ústav. Úprava se přitom bude vztahovat i na smlouvy, které už platí, což mi přijde zvláštní. Snaha zabránit bankovní turistice je špatná, protože omezuje konkurenci na trhu, ačkoliv konkurenci je třeba naopak podporovat.

Argumentem ve prospěch navrhované změny je to, že pokud budou mít banky jistotu, že jim klient neuteče, budou poskytovat úvěry s nižšími úrokovými sazbami. To si ale nemyslím. Dnes jsou banky vystaveny velké konkurenci. Jakmile lidem napaříme za změnu banky velkou pokutu, nikdo nebude nikam přecházet. Sníží se konkurence a s tím i tlak na nižší úrokové sazby. Byl bych proto překvapen, kdyby se po změně zlepšila situace klienta, protože se téměř jistě zlepší spíše situace bank.

Někteří lidé dokonce tvrdí, že se tímto krokem stát snaží zlepšit vztahy s bankovním sektorem, na který uvalil Windfall Tax a daň z nadměrných zisků. Nevím, jestli tomu tak  je, ale je pravdou, že se to tak může jevit. V každém případě lobbisté bank si musí mnout ruce.

Osobně potřebu měnit zákon nevidím. Nechal bych stav takový, jaký je. Jestli hypotéky fungovaly až doteď, mohou takto fungovat i dál. Zcela chápu názory, podle kterých je pokuta za předčasné splacení úvěru nemravná. Člověk rozumí pokutě za neplacení, ale nikoli splacení. Nemravnost podle mě spočívá v tom, že pokutuje poctivé lidi, ty, kteří se snaží dluh splatit.

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Zisk tuzemských bank a spořitelen byl loni rekordní, poprvé v historii překonal psychologickou hranici 100 miliard korun. Nyní se ale od části politické reprezentace najednou dozvídáme, že banky na tom ve skutečnosti byly hůře, než být mohly, neboť nemohly a nemohou pokutovat své klienty za předčasné splacení hypotéky. Je třeba se tak prý vrátit ke starým pořádkům, kdy banky takto své klienty trestat mohly.

Je to zvláštní. Když ještě nedávno politici mínili, že banky mají mimořádné zisky, proč najednou soudí, že je jim třeba se ziskovostí pomáhat. Na úkor běžného klienta banky, řadového občana.

Kdo tedy od příštího roku splatí hypotéku v době fixace dříve, než mu určuje řádně sjednaný splátkový kalendář, dočká se pokuty. Ta může činit třeba i vyšší desetitisíce, ba stovky tisíc korun, místo nynějšího administrativního poplatku maximálně jen několika stovek korun.

Banky dnes ví o svých klientech pomalu více než jejich nejbližší. Není problém, aby si u každého klienta spočítaly pravděpodobnost, že hypotéku kdykoli splatí předčasně, třeba i za účelem refinancování. Jenže takové počítání banky něco stojí. Je proto levnější – a lákavější – prolobovat si u státu pokutu za předčasné splacení a ušetřené peníze rozdělit třeba na bonusech managementu.

Stát v žádném případě nemá suplovat roli bank. Je to jejich vlastní byznys; ony musí posoudit rizikovost každého klienta, včetně rizika předčasného splacení dluhu. A podle toho mu úvěr – třeba hypotéku – nacenit. Informací k tomu mají – ze zákona – více než dost.

Pokud jim stát prosadí pokutu za předčasné splacení, jde tím pádem proti zájmu klienta, tedy proti zájmu řadových občanů. Plošně – totiž legislativně – zavedené poplatky za předčasné splacení totiž banky chrání před konkurenčním bojem v této doméně; tedy v doméně ošetření rizikovosti klienta. Pro bankéře je pohodlnější přenést věc na stát, aby tak zůstali v této doméně uchráněni před konkurenčním tlakem. Vždyť co kdyby nějaká konkurenční banka přišla s lepší metodou vyhodnocování rizika klienta? To by mu pak mohla dát nižší úrok na hypotéce a flexibilnější podmínky! Proč tohle riskovat. Lepší je vtáhnout do věci stát, s jeho aktivní účastí se „kartelově“ dohodnout na plošné pokutě a mít klid.

Jenže právě z konkurenčního boje mezi bankami – i v doméně vyhodnocování rizika klienta – by profitoval řadový občan. Mohl by pak mít hypotéku levněji a flexibilněji, než pokud si banky prosadí pokutování. Proč? Protože konkurenční boj by k tomu banky dotlačil – i když by pak třeba nezbylo tolik na bonusy managementu.

Pokutování za předčasné splacení je vlastně v důsledku státem posvěceným neodůvodněným předáním peněz klientů do kapes bank…