Mohlo by vás také zajímat
Nástup povinného reportování ESG je pro české firmy příležitostí zlepšit byznys
30. října 2024ESG aktivity neznamenají jen ekologické otázky, ale mají významný sociální dopad. Udržitelnost se vzhledem k nastupujícímu povinnému ESG reportingu, bude…
Pražský DPP mění vedení; MMF věří české ekonomice a pokuta ČD a ÖBB za újmu RegioJetu aneb souhrn ekonomických událostí 42.týdne 2024
Libor Akrman 25. října 2024ČEZ koupí menší podíl v Rolls Royce; firem v insolvenci bude letos víc; světový trh M&A ožívá; v Česku AI…
Svět se topí v dluzích: MMF hlásí alarmující nárůst zadlužení
Dominik Rusinko 16. října 2024Celosvětový veřejný dluh v letošním roce překročí hranici 100 bilionů dolarů (zhruba 2,3 biliardy Kč). V případě mimořádně nepříznivého scénáře…
Bez dluhů na svůj provoz česká ekonomika nemá. A mít nebude!
Říct něco povzbudivého o českých veřejných financích je kromobyčejně obtížné. Nabízí se spíše inspirace ze zámoří – známý bonmot někdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana: „O státní dluh se nestarám, je dost velký, aby se o sebe postaral sám.“ Každopádně při současné české daňové struktuře se už roky potvrzuje, že si česká ekonomika neumí vydělat sama na sebe.
Není to nic, co by člověka překvapilo, přesto není vůbec od věci to slyšet od přímého aktéra celého velmi hloupého nápadu na zrušení superhrubé mzdy:
„Dnes už to můžu přiznat: zrušení superhrubé mzdy byl čistý populismus, čistě předvolební tah. Tak jsme k tomu přistupovali. Voliči to nijak neocenili a efekt je pro současnou vládu smrtelný,“ řekl v podcastu Klub rváčů Marek Hanč, který byl několik let klíčovým členem marketingového týmu Andreje Babiše a jeho hnutí ANO.
Tento přiznaný ryzí populismus, na který v roce 2020 ochotně naskočila i ODS, je základem současných a i budoucích deficitů státního rozpočtu. Pokud se tedy něco radikálně nezmění v oblasti tuzemských daní a výdajů státu.
Když není „oslíčku otřes se“
Superhrubá mzda byla sice sama o sobě hybridem, u něhož se očekávala nedlouhá dočasnost, byla však rozpočtově funkční. Dávala jistotou zaručeného příjmu plus minus 100 miliard korun rok co rok. A ještě tak, že si na to lidé zvykli a v zásadě je to už ani nebolelo (či v čase přebolelo).
Jenže tohle spolehlivé „oslíčku, otřes se“ je pryč a vláda v celém funkčním období vymýšlí, jak zchudlou kasu naplnit.
Při současné české daňové struktuře se už roky potvrzuje, že si česká ekonomika neumí vydělat sama na sebe.
Vloni proto přišla s tzv. ozdravným balíčkem, který měl během dvou let snížit rozpočtové deficity celkem o 150 miliard korun. Tedy v součtu o desítky miliard míň než by za dva roky vygenerovala ona zrušená superhrubá mzda.
Seznam opatření je dlouhý, zahrnuje zvyšující opatření – zvýšení daně z příjmů právnických osob z 19 procent na 21 procent, zvýšení sazby nemocenského pojištění pro zaměstnance, či zvýšení odvodové zátěže OSVČ. Na druhé straně pak zrušení školkovného a další nápady. Nicméně v konečném výsledku stejně nevyváží onen přiznaný ryzí populismus z roku 2020.
Dluh stále roste
Vládě sice nelze upřít snahu (například i v podobě zvyšování věku odchodu do důchodu či omezení mimořádné valorizace důchodů), jenže když se na jedné straně ve veřejných výdajích škrtá a jinde se zase výdaje zvyšují, tak celkový dluh pořád roste.
Výdaje státního rozpočtu by v příštím roce měly meziročně vzrůst o 105 miliard korun na 2,327 bilionu korun. Zmíněnou „stomiliardu“ ale mimochodem zhruba představuje jen samotná správa dluhu.
Poněkud varující je, že se vláda vydává i cestou rozpočtového kejklířství: má nadhodnocené příjmy a podhodnocené výdaje. Při analýze schváleného návrhu státního rozpočtu na rok 2025 na to upozornila Národní rozpočtová rada. Ta – jejími slovy – „identifikovala několik položek, o jejichž reálnosti má částečné či významné pochybnosti“.
A to si vláda ještě pomáhá dosti problematickými příjmy z tzv. windfall tax (čti speciální daň pro ČEZ), bez níž by rozpočet už vůbec nevycházel.
Bylo i hůř
Je nutné zdůraznit, že bylo i hůř: na vrcholu státních výdajů zdůvodňovaných dopady covidové krize přesahoval deficit veřejných rozpočtů tři procenta HDP. Na konci letošního roku by měl být mírně nad dvěma procenty.
A férově je dobré zmínit, že i když český státní dluh dosáhl na konci třetího čtvrtletí rekordních 3,334 bilionu korun, tak míra zadlužení byla „jen“ 42,3 HDP (od začátku roku se zvýšila o 1,5 procentního bodu). V rámci EU tak Česko pořád patří mezi méně zadlužené země.
Potíž je však s trendem, dobře viditelným na níže uvedeném grafu. Za poslední pět let se výše státního dluhu zdvojnásobila. Stát hospodaří se stamiliardovými schodky jako s novou normou a hodlá v tom pokračovat – protože by jinak sám na sebe neměl…
GRAF: Vývoj státního dluhu ČR
Od roku 1993 do 3. čtvrtletí 2024, v mld. Kč.
Zdroj: MF ČR
Mandatorní „koule na noze státu“
Zásadní problém je, že drtivou většinu – zhruba tři čtvrtiny – dnešních výdajů ze státního rozpočtu (rozumějme – našich peněz vybraných z daní, protože s výjimkou dluhu jiné zdroje financí stát nemá) tvoří mandatorní a kvazimandatorní výdaje.
Tedy ty, které stát musí platit na základě zákonů či smluv: výdaje na důchody, sociální dávky, platy státních zaměstnanců atd.
Při současné české daňové struktuře se už roky potvrzuje, že si česká ekonomika neumí vydělat sama na sebe. A velmi pravděpodobně bude hůř.
Česko se samospádem už dlouho řítí do demografické krize. A až silné ročníky „Husákových dětí“ začnou odcházet do důchodu (už brzy, po roce 2030), přestanou být těmi, kdo do rozpočtu odvádějí a začnou být těmi, kdo hlavně čerpají.
S tím souvisí prohlubující se problém s pracovní silou (buďme cynicky vzato rádi za uprchlickou vlnu z Ukrajiny a věřme na roboty…). A také z toho plynoucí tlak na zvyšování mezd (a platů) i budoucí problém s nastavením a budoucnosti současné ekonomiky a průmyslu montoven. Problémy firem rovná se i problém pro příjmy státního rozpočtu.
Daňová optimalizace ve hře
Nehledě na to, že firmy se už dávno naučily daně optimalizovat či „riziko“, že státu něco zaplatí, úspěšně obcházet.
Sektory s nižším výběrem daní oproti průměru, což může být způsobeno v zásadě dvěma faktory: daňovými úniky (nehlášenými tržbami) a neefektivním výběrem je například v oboru pohostinství a ubytování a v maloobchodu.
Málokdo se asi bude divit, až ANO po předpokládaných vítězných parlamentních volbách zkusí znovu zavést EET. (Byť jej vláda ANO oproti vlastní logice sama zrušila v době covidu).
Pokračování reálpolitiky
Správný závěr z řečeného by zněl, že český daňový systém dozná strukturální změny. Tedy, že stát omezí své výdaje a dokáže přesvědčit lidi, že některý servis (zejména ve zdravotnictví či školství) nemůže zůstat zcela bezplatný. Protože peníze z nebe nepadají a na dluh se věčně žít nedá.
Je však namístě obava, že zvítězí populistická „reálpolitika“. A tvrzení, že zdroje tu jsou a dluhy se neplatí a že lid si peníze „státu“ přece zaslouží. Tak třeba nějaké spadnou z toho nebe; podobně jako odlétly se zrušenou superhrubou mzdou.