Může Česko dohnat vbrzku německé platy? Říše snů, sci-fi či zázrak, shodují se ekonomové

ANKETA PEAK VOICE

Může Česko během několika let dohnat německé platy, jak prohlásil premiér Petr Fiala (ODS)?

Jan Bureš, hlavní ekonom Patria Finance

Premiér Petr Fiala nastínil možnost, že by Česko mohlo v dohledné době (příští volební období) dohnat úroveň německých mezd. Při pohledu na poslední čísla z domácí ekonomiky a aktuální trendy se to zdá být jako nápad z říše snů. To však neznamená, že vláda nemůže pro rychlejší růst mezd udělat řadu užitečných věcí.

České mzdy jsou přes rychlejší růst v posledních letech a lehkému dohánění německé úrovně v eurovém vyjádření stále méně než poloviční (podle dat z OECD zhruba 45 procent v roce 2023).

Hlavním motorem růstu mezd v dlouhém období musí být produktivita práce – pokud chce daná ekonomika držet cenovou stabilitu neměla by dlouhodobě mzdová dynamika přestřelovat produktivitu o více než 2 procentní body. To sice nemusí po vysoké inflační epizodě v Česku (a o něco méně i v Německu) platit stoprocentně, těžko ale čekat v nejbližších čtyřech až pěti letech růst českých mezd v průměru vyšší než o 6 procent.

Pokud k tomu připočteme tempo apreciace koruny, které při nižší reálné konvergenci těžko překoná 1 procento, vychází nám z toho růst českých mezd v eurech maximálně o 7 procent ročně. Pokud předpokládáme v Německu zmítaném problémy růst o 2 procenta, vychází nám v tomto silně optimistickém scénáři česká úroveň mezd za pět let zhruba na úrovni 56 procent Německa.

Jakýkoliv vyšší růst českých mezd by s vysokou pravděpodobností překonával růst produktivity natolik, že by generoval pro centrální bankéře nepřijatelné domácí tlaky.

To však neznamená, že je špatné se o vyšší růst mezd snažit. Cestou je na prvním místě podpora investic s vysokou přidanou hodnotou, které budou zrychlovat dynamiku produktivity a ve finále v Česku zaměstnávat více “dražších” pracovníků s “vyšší přidanou hodnotou”. To se však lehčeji řekne než udělá.

Produktivní investice jsou primárně úkolem soukromého sektoru. Vláda však může udělat mnoho proto, aby je do Česka přilákala nebo minimálně neodrazovala jejich příchod. K hlavním úkolům patří digitalizace státní správy, zkrácení lhůt v povolovacích řízeních, dostupnější ceny energií pro podniky a reforma některých částí školského systému. To vše mohou být kroky správným směrem, těžko však čekat, že přinesou ovoce v podobě rychlejší dynamiky produktivity a mezd již během dalšího volebního období.

Kryštof Míšek, hlavní ekonom Argos Capital

Platy v ČR jako v Německu, jedná se o úplnou sci-fi? Takto razantní růst životné úrovně by neměl oporu snad v žádné zemi v historii. Podobné věci trvají desítky let, proti tomu strategie ministerstva průmyslu a obchodu, aby Česko bylo v roce 2040 mezi 10 nejlepšími ekonomika EU vypadá jako realistický plán.

Zaprvé si musíme definovat, jaké ekonomické prostředí potřebujeme, abychom podobného růstu mohli dosáhnout. Růst reálných mezd o desítky procent ročně je totiž často dlouhodobě těžko udržitelný. Ekonomiky s vysokým růstem obvykle zažívají: nízkou výchozí úroveň mezd (je snadnější růst z nízké základny), rychlou modernizaci nebo industrializaci či se jedná o státy s velkými investicemi do produktivity (technologie).

S ničím podobným současná ČR rozhodně počítat nemůže. Namátkou vyjmenuji některé z problémů naší země. Reforma vzdělání je příliš pomalá a bude trvat, než se řádně implementuje. Další reforma stavebního zákona a jeho digitalizace uvízla na půl cesty. Demografický vývoj je negativní, pro nás hospodářsky silné Německo se svým automobilovým průmyslem se již delší dobu potýká s výraznými problémy, o obecně nízké přidané hodnotě české hospodářství se toho pak napsalo již hodně. Na čem by se tedy ten růst ekonomiky o desítky procent měl zahájit, je mi tedy skutečně záhadou.

Za druhé dosavadní vývoj a hospodářská data. V tomto směru data Eurostatu hovoří poměrně jasně. V roce 2000 pobíral bezdětný průměrně vydělávající Čech v čistém 17 procent sumy (eurový přepočet), kterou tehdy vydělávali Němci. Loni to již bylo 44 procent. Tímhle tempem bychom se tedy měli dostat na stejný výdělek zhruba kolem roku 2075.

Ale radši zpátky do bližší budoucnosti. V příštím roce se očekává růst reálných mezd kolem 4 procent, v roce 2026 pak o 3 procent. Současný ekonomický model České republiky se vyčerpal a nepřináší podmínky pro dynamický ekonomický růst. Za 4 roky bude těžké ekonomiku výrazněji přestavět. Bez strukturálních reforem a investic do inovací a modernizace hrozí spíše stagnace mezd, zatímco inflace nadále snižuje jejich reálnou hodnotu. Sečteno a podtrženo, tohle z mého pohledu zrovna na velké dohánění nevypadá. Spíš to na mě působí, jako takové Fialovské „slibem nezarmoutíš“.

Petr Dufek, hlavní ekonom Creditas

Jde o nesplnitelný slib či závazek, protože dohnat současnou mezeru ve mzdách v tak krátké době je nepředstavitelné. Za pětatřicet let jsme se v České republice nedobrali ani na polovinu úrovně nominálních německých mezd.

A když použijeme slibnější data v paritě kupní síly od OECD, tak jsme loni byli na 56 procentech německého průměru. Smazat takovou mezeru během tak krátké doby by bylo na hranici zázraku. I proto lze tento závazek jen těžko považovat za reálný.

Němci by museli zchudnout na naši úroveň. A to je možná přece jen reálnější varianta než dvacetiprocentní růst českých mezd další čtyři roky po sobě.

Aby se tuzemské mzdy a platy opravdu dostaly na úroveň Německa a Rakouska, tak bychom museli objevit obrovské ložisko ropy, plynu či nějakých jiných vzácných kovů. Nebo bychom se museli stát centrem velkých nadnárodních společností a porazit tak Irsko.

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Pokud by Česko mělo během pěti let dohnat ve mzdách Německo, jak slibuje premiér Petr Fiala, musela by průměrná mzda v ČR stoupnout alespoň o 140 procent. Tedy o zhruba 25 procent ročně v každém z let možného dalšího funkčního období Fialovy vlády.

Jen výdaje na platy státních zaměstnanců by tak skokově stouply z loňských 258 miliard korun  skoro 620 miliard korun ročně. Není totiž představitelné, aby mzdy rostly jen v soukromé sféře. Pokud má jít o růst průměrné mzdy, což premiérův výrok implikuje, musí se nárůst týkat i sféry veřejné.

Vzestup výdajů státního rozpočtu na platy státních zaměstnanců by tedy činil 362 miliard oproti loňskému stavu. Připomeňme, že letos v létě ta samá Fialova vláda odmítla přidat nějaké dvě či tři miliardy na platy školníků či uklízeček se zdůvodněním, že „kasa je prázdná“. Pokud by najednou, během pár let, dávala o 362 miliardy korun více na platy ze státního rozpočtu, jeho deficit by nabobtnal na minimálně 600 miliard ročně.

To už by vskutku mohlo znamenat rozvrat veřejných financí, při nekrocení takového zadlužování potenciálně i bankrot České republiky.