Lafatův gól do sítě finančních úřadů aneb i sportovec může být živnostníkem

Sparťanský fotbalista David Lafata ukázal, že je bojovníkem nejen na fotbalovém pažitu. Nedávným verdiktem Nejvyššího správního soudu ušetřil přes milion korun. Spor se týkal toho, zda mohl Lafata odepisovat jako živnostník paušálně 60 procent ze základu daně.

Toto rozhodnutí může zároveň do určité míry sloužit jako inspirace pro ostatní sportovce, kterým finanční úřady znepříjemňují svým rigidním postupem život. (Zpráva k rozsudku Nejvyššího správního soudu je ZDE a celý rozsudek je potom ke stažení ZDE, pozn. red.)

Živnost nebo svobodné povolání

Spornou otázkou bylo, zda jsou příjmy profesionálních sportovců považovány za příjmy ze živnosti nebo příjmy z výkonu nezávislého povolání. Resp. jsou tedy sportovci živnostníci a měli by uplatňovat výhodný 60procentní daňový paušál, nebo vykonávají svobodné povolání, měl by pro ně platit pouze 40procentní paušál?

Tato otázka nenechává spát mnoho profesionálních sportovců, ale i jejich daňových poradců.

Krajský soud v Českých Budějovicích i finanční úřady, které tvrdily, že maximální výše paušálu může být pouze 40 procent, odvíjely svá rozhodnutí z definice živnosti obsažené v § 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jako „zákon o ŽP“, pozn. red.).

Podle tohoto ustanovení je „živností soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených zákonem o ŽP“.

Jak na kolektivní sporty?

Rozpor v případě Davida Lafaty, potažmo ale i v případech ostatních kolektivních sportů dosud příslušné orgány shledávaly v tom, že sportovci uzavírající se svými kluby smlouvu nerozhodují sami, zda nastoupí k utkání nebo kdy a zda se zúčastní tréninku.

Stejně tak hráč nevykonává činnost vlastním jménem, ale jeho výkony jsou součástí celého družstva. V těchto případech, kdy ovšem finanční úřady rozlišovaly mezi kolektivním a individuálním sportem se finanční úřady dopustily nepřiměřeného zúžení výkladu právní normy.

Je nutno zmínit, že de facto jednaly diskriminačně vůči hráčům v kolektivních sportech.

Daňová win-win situace?

Sportovci totiž většinou s kluby nemají uzavřené zaměstnanecké smlouvy. Nejčastěji se jedná o smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní činnosti. Je to klasický příklad „win-win situace“ – sportovní oddíly ušetří na daních a sportovci jsou na tom obdobně.

Z toho důvodu české kluby nespěchají s nabízením zaměstnaneckých smluv pro hráče, tak jak je na západě od českých hranic standardem.

Jenže pro podobnou praxi mají pramálo pochopení právě finanční úřady. Ty se zejména profesionály v kolektivních sportech snaží zařadit do škatulky svobodných povolání. Stát by tak na daních z příjmů získal zajímavé finanční obnosy.

Nejvyšší správní soud se v této věci vyjádřil tak, že při současném nejistém stavu o právním postavení sportovců nelze nutit daňový subjekt, aby zvolil ten způsob, který je vhodnější z hlediska fiskálních zájmů státu.

Sparťanský kanonýr a bývalý reprezentant David Lafata nejdřív kvůli rozhodnutí finančního úřadu musel dokonce zaplatit doměřenou daň a penále ve výši přes jeden milion korun. Ve výsledku o ně ale nakonec nepřijde.

Rozpor Lafatovy kauzy

Z hlediska nahlížení na jeden ze základních rozporů této Lafatovy daňové kauzy má i tento dvě strany mince.

Nelze příliš namítat proti argumentaci, že fotbalista nesplňuje kritérium samostatnosti. Na hřišti opravdu – v případě fotbalu – nepobíhá 11 sólistů.

Na druhou stranu Lafatův právní zástupce správně poukázal na situaci, kdy by opačný výklad podávaný dosud finančními úřady znamenal diskriminaci oproti  sportovcům individuálním.

Případ známé fotbalové osobnosti znovu poodkrývá základní problém takovýchto situací, kdy je základní okolnost neujasněná a právně v podstatě neupravená. To totiž dává nemalý prostor pro mnohdy nepřiměřený a nesprávný postup úřadu, či jiného správního orgánu, který v dané věci rozhoduje.

Konkrétní a závazný výklad práva však ku prospěchu této záležitosti ve výsledku přeci jen podává soud a nikoliv finanční úřad.

Legislativa chybí

Zákon o sportu, který by uvedenou problematiku upravoval, stále chybí. A současná vláda už ho nestihne ani předložit. Ani v zákoně o daních z příjmů nedošlo za více jak 20 let jeho účinnosti k jednoznačnému podřazení činnost profesionálního sportovce pod činnost závislou či podnikatelskou.

Základní příčina daňových problémů sportovců proto zůstává. Ve stejném postavení jsou ovšem ale např. i sportovní rozhodčí, kteří jsou také trnem v oku finančních úředníků.

Lafatův případ ukazuje na touhu finančních úřadů dostat z OSVČ co největší objem peněz, ale také na to, že je-li v těchto věcech poskytnuta kvalifikovaná a odborná právní pomoc, lze nakonec dosáhnout úspěchu.