Bez dluhů na svůj provoz česká ekonomika nemá. A mít nebude!

Není to nic, co by člověka překvapilo, přesto není vůbec od věci to slyšet od přímého aktéra celého velmi hloupého nápadu na zrušení superhrubé mzdy:

„Dnes už to můžu přiznat: zrušení superhrubé mzdy byl čistý populismus, čistě předvolební tah. Tak jsme k tomu přistupovali. Voliči to nijak neocenili a efekt je pro současnou vládu smrtelný,“ řekl v podcastu Klub rváčů Marek Hanč, který byl několik let klíčovým členem marketingového týmu Andreje Babiše a jeho hnutí ANO.

Tento přiznaný ryzí populismus, na který v roce 2020 ochotně naskočila i ODS, je základem současných a i budoucích deficitů státního rozpočtu. Pokud se tedy něco radikálně nezmění v oblasti tuzemských daní a výdajů státu.

Když není „oslíčku otřes se“

Superhrubá mzda byla sice sama o sobě hybridem, u něhož se očekávala nedlouhá dočasnost, byla však rozpočtově funkční. Dávala jistotou zaručeného příjmu plus minus 100 miliard korun rok co rok. A ještě tak, že si na to lidé zvykli a v zásadě je to už ani nebolelo (či v čase přebolelo).

Jenže tohle spolehlivé „oslíčku, otřes se“ je pryč a vláda v celém funkčním období vymýšlí, jak zchudlou kasu naplnit.

Při současné české daňové struktuře se už roky potvrzuje, že si česká ekonomika neumí vydělat sama na sebe.

Vloni proto přišla s tzv. ozdravným balíčkem, který měl během dvou let snížit rozpočtové deficity celkem o 150 miliard korun. Tedy v součtu o desítky miliard míň než by za dva roky vygenerovala ona zrušená superhrubá mzda.

Seznam opatření je dlouhý, zahrnuje zvyšující opatření – zvýšení daně z příjmů právnických osob z 19 procent na 21 procent, zvýšení sazby nemocenského pojištění pro zaměstnance, či zvýšení odvodové zátěže OSVČ. Na druhé straně pak zrušení školkovného a další nápady. Nicméně v konečném výsledku stejně nevyváží onen přiznaný ryzí populismus z roku 2020.

Dluh stále roste

Vládě sice nelze upřít snahu (například i v podobě zvyšování věku odchodu do důchodu či omezení mimořádné valorizace důchodů), jenže když se na jedné straně ve veřejných výdajích škrtá a jinde se zase výdaje zvyšují, tak celkový dluh pořád roste.

Výdaje státního rozpočtu by v příštím roce měly meziročně vzrůst o 105 miliard korun na 2,327 bilionu korun. Zmíněnou „stomiliardu“ ale mimochodem zhruba představuje jen samotná správa dluhu.

Poněkud varující je, že se vláda vydává i cestou rozpočtového kejklířství: má nadhodnocené příjmy a podhodnocené výdaje. Při analýze schváleného návrhu státního rozpočtu na rok 2025 na to upozornila Národní rozpočtová rada. Ta – jejími slovy – „identifikovala několik položek, o jejichž reálnosti má částečné či významné pochybnosti“.

A to si vláda ještě pomáhá dosti problematickými příjmy z tzv. windfall tax (čti speciální daň pro ČEZ), bez níž by rozpočet už vůbec nevycházel.

Bylo i hůř

Je nutné zdůraznit, že bylo i hůř: na vrcholu státních výdajů zdůvodňovaných dopady covidové krize přesahoval deficit veřejných rozpočtů tři procenta HDP. Na konci letošního roku by měl být mírně nad dvěma procenty.

A férově je dobré zmínit, že i když český státní dluh dosáhl na konci třetího čtvrtletí rekordních 3,334 bilionu korun, tak míra zadlužení byla „jen“ 42,3 HDP (od začátku roku se zvýšila o 1,5 procentního bodu). V rámci EU tak Česko pořád patří mezi méně zadlužené země.

Potíž je však s trendem, dobře viditelným na níže uvedeném grafu. Za poslední pět let se výše státního dluhu zdvojnásobila. Stát hospodaří se stamiliardovými schodky jako s novou normou a hodlá v tom pokračovat – protože by jinak sám na sebe neměl…

GRAF: Vývoj státního dluhu ČR
Od roku 1993 do 3. čtvrtletí 2024, v mld. Kč.

Zdroj: MF ČR

Mandatorní „koule na noze státu“

Zásadní problém je, že drtivou většinu – zhruba tři čtvrtiny – dnešních výdajů ze státního rozpočtu (rozumějme – našich peněz vybraných z daní, protože s výjimkou dluhu jiné zdroje financí stát nemá) tvoří mandatorní a kvazimandatorní výdaje.

Tedy ty, které stát musí platit na základě zákonů či smluv: výdaje na důchody, sociální dávky, platy státních zaměstnanců atd.

Při současné české daňové struktuře se už roky potvrzuje, že si česká ekonomika neumí vydělat sama na sebe. A velmi pravděpodobně bude hůř.

Česko se samospádem už dlouho řítí do demografické krize. A až silné ročníky „Husákových dětí“ začnou odcházet do důchodu (už brzy, po roce 2030), přestanou být těmi, kdo do rozpočtu odvádějí a začnou být těmi, kdo hlavně čerpají.

S tím souvisí prohlubující se problém s pracovní silou (buďme cynicky vzato rádi za uprchlickou vlnu z Ukrajiny a věřme na roboty…). A také z toho plynoucí tlak na zvyšování mezd (a platů) i budoucí problém s nastavením a budoucnosti současné ekonomiky a průmyslu montoven. Problémy firem rovná se i problém pro příjmy státního rozpočtu.

Daňová optimalizace ve hře

Nehledě na to, že firmy se už dávno naučily daně optimalizovat či „riziko“, že státu něco zaplatí, úspěšně obcházet.

Sektory s nižším výběrem daní oproti průměru, což může být způsobeno v zásadě dvěma faktory: daňovými úniky (nehlášenými tržbami) a neefektivním výběrem je například v oboru pohostinství a ubytování a v maloobchodu.

Málokdo se asi bude divit, až ANO po předpokládaných vítězných parlamentních volbách zkusí znovu zavést EET. (Byť jej vláda ANO oproti vlastní logice sama zrušila v době covidu).

Pokračování reálpolitiky

Správný závěr z řečeného by zněl, že český daňový systém dozná strukturální změny. Tedy, že stát omezí své výdaje a dokáže přesvědčit lidi, že některý servis (zejména ve zdravotnictví či školství) nemůže zůstat zcela bezplatný. Protože peníze z nebe nepadají a na dluh se věčně žít nedá.

Je však namístě obava, že zvítězí populistická „reálpolitika“. A tvrzení, že zdroje tu jsou a dluhy se neplatí a že lid si peníze „státu“ přece zaslouží. Tak třeba nějaké spadnou z toho nebe; podobně jako odlétly se zrušenou superhrubou mzdou.