Čečna, Gruzie, Ukrajina aneb ruské barbarské mýty o „cestě ke spáse“

Mýtus vždy pozitivní a všechny překážky překonávající duše ruského lidu, už jen svým pravoslavím výjimečného, usměvavého, umytého a zpívajícího ve vyšívaných rubaškách společně kolem velkého stolu, může být vzdálen reálnému světu. Ale přesto se může stát politickým obsahem a nakonec i realitou. A vlastně se to i stalo.

„Slepý slepého vede, oba padají do jámy, vzájemně si děkují, a ještě si gratulují ke slávě.“ Historik Pogodin v 19. století netušil, že se v 21. století z tohoto jeho bonmotu stane asi nejpřesnější popis prázdnoty ruského pocitu velmocenské nadřazenosti nad právem, morálkou i veškerým neruským světem.

Ruská historiografie se v té době rozpadla na dva nesmiřitelné tábory. Tábory kopírující a potvrzující neslučitelnost slavjanofilské a západnické vize ruské kultury, dějin i státnosti. Spor se formálně vedl o to, zda dějiny mají klást důraz na popis politických forem, institucí a sociálních proudů (zapadnici), nebo na povznášení lidového dědictví (slavjanofilové).

Ti druzí nakonec převládli a jejich pábení se stalo základem ruské státní imperialistické ideje. Intelektuální tragédie, které už sto padesát let není dovoleno se vyvíjet.

Vše jen pro lid

Lidové dědictví se svojí podstatou nemůže pohybovat v prostoru, který definují fakta, logika, kontext instituce nebo právní stát. Jen chrání emoci výlučnosti a konstruuje mýtus, výmysl či představu jako národní identitu.

Lidové dědictví se nikdy nebude zabývat hladomory, alkoholismem, nevolnictvím nebo principy vlády práva. Lid a národ jsou všude jen zbožštěné kategorie mimo obsahy práva, morálky a pravdy. Nikdy nedělají chyby a nepáchají zločiny.

Jejich údělem je jen hrdinsky trpět a nakonec vždy zvítězit. Nemají slabin a nemohou být vinní. Střední Evropa o tom ví své.

Národní obrození 19. století i vznik národních států po první světové válce nebyly o ničem jiném. Nikde jinde se však iracionální mytologie nestala trvalým funkčním obsahem státonárodní identity, tak jako v Rusku.

Ztráta Moskvy jako dějinný šok

Myšlenky ústavnosti a občanského principu, vycházející z francouzské a americké revoluce konce 18. století, v Rusku nikdo nevnímal. Zmatené dějiny středověkého mocenského útvaru bez hranic, který pro svoji centralizaci a modernizaci na přelomu 17. a 18. století neměl dost vlastních vzdělaných elit. Proto musel ze Západu dovézt stovky techniků, důstojníků a učitelů. Takové dějiny jen těžko mohly sloužit jako zdroj národní hrdosti a poučení.

Změnu přineslo teprve odražení napoleonské invaze do Ruska z roku 1812. Ztráta Moskvy byla dějinným šokem. A také po několik měsíců pro naprostou většinu ruské společnosti pádem do informační temnoty.

Proti cizácké invazi se však na mnoha místech postavil nečekaný, na státu nezávislý, nekoordinovaný lokální partyzánský odpor místních lidí. Z velké části nevolníků bránících se proti masivním rekvizicím potravy a píce.

Konečná porážka Napoleonova tažení a pochod ruské armády až do Paříže se pro Rusy staly zdrojem explozivního nárůstu národní hrdosti. Legenda „lidové války“ byla prvním projevem nové společenské smlouvy horních několika tisíc. A pro ně se historie a její výklady na čas staly módou, živenou ve všech salonech Petrohradu i Moskvy.

Tlak snobství a nevědomosti

Moskevská univerzita pod tímto tlakem pozapomněla na vědu a stala se centrem společenského života. Obhajoby disertací byly veřejnou a prestižní společenskou událostí. Patřilo k dobrému tónu je diskutovat na plesech a večírcích.

A právě tento tlak snobství a nevědomosti, nadřazovaných nad opatrnou vědeckou práci, napomohl vzniku a rychlé politizaci sebestředných mýtů. Odtud už nebylo daleko k tomu, aby se staly základem ruské politiky.

Módní „ruská historiografie“ té doby vynášela a vymýšlela specifika historického vývoje Ruska. Mytizovala rod, obščinu, pravoslaví, carismus nebo „souboj lesa a stepi“. Společenská pop-historie stvořila mýtus a prohlásila ho za dějiny.

Sebestředné mýty ruské politiky

Porážka mladých děkabristů v roce 1825, kteří jako první a jediní chtěli přenést západní ideály ústavnosti a republiky do Ruska, udělala z devótního vlastenectví a nekritického protizápadnictví povinnost.

Objevné historické práce pozdějších desetiletí připomínají třeba význam období polsko-litevské unie (1569–1795). Tehdy bylo do východní Evropy, teprve později dobyté Ruskem, importováno magdeburské městské právo, což přineslo těmto pracím kritiku pro nedostatečné vlastenectví.

Stejně dopadlo rozsáhlé dílo Borise N. Čičerina. Ve svých dějinách práva definoval jako základní problém ruského státu to, že až do vlády cara Petra I. (1672–1725) nebyla státní moc uplatňována zákony, ale nařízeními.

VÍCE K TÉMATU:

Hlavou Ruska je pacient se syndromem supervelmoci

Poslední vývoj kurzu rublu naplňuje v plné míře odkaz Potěmkinovy vesnice

Uhelné zdroje jsou kvůli Putinovi zpět. Aktivisté chtějí omezit i používání aut

Nejmocnější ruská zbraň? Propaganda jede na plné obrátky

Komunismus? Pouze s nepřítelem

Nevolnictví bylo v Rusku zrušeno až v roce 1861. Opožděné modernizační reformy nezabránily na přelomu 19. a 20. století řadě hlubokých sociálních otřesů. A také vojenských porážek, které vyvrcholily v roce 1917 bolševickým převratem a nastolením diktatury.

Mesianistická utopie vyvoleného pravoslavného národa se jen převlékla do ještě utopičtějšího imperiálního komunismu, který nemohl existovat bez nepřítele. Počet obětí této verze ruského mýtu se počítá v desítkách milionů.

Na samotném začátku Vladimir Lenin ještě prosadil myšlenku svazu formálně samostatných socialistických republik. Svaz sovětských socialistických republik se měl stát centrem očekávané světové proletářské revoluce. Takže bylo jedno, jestli se někdo na periferii na pár let od říše osamostatní.

Z intelektuálního kvasu ruské diskuse, z demokratizačních pokusů a ekonomických reforem přelomu století nezbylo nic. Občanská válka a desítky let následné mezinárodní izolace tak jen posílily mýtus o vlastní výjimečnosti a nedostatečnosti či nemravnosti zbytku světa. A zároveň o potřebě rozšiřovat území sovětského státu silou, kdykoliv to okolnosti dovolí.

Stalin jako ruský hrdina

Josif Stalin v roce 1939 vyšel z izolace a v dohodě s dalším diktátorem Adolfem Hitlerem obsadil část Finska, zničil tři samostatné pobaltské republiky, východní část Polska, Besarábii a Bukovinu.

Dnes je v putinovském Rusku vzpomínán jako hrdina, který vlasti za cenu obrovských obětí vrátil na čas nespravedlivě ztracená území. Vladimir Lenin, vlastním jménem Uljanov, stejně jako Michail Gorbačov jsou považováni za slabochy a zrádce, protože každý ve své době dopustil zmenšení impéria.

Demokracie, právo nebo vůle jiných, menších národů k samostatnosti nehrají v tomto mýtu pražádnou roli. Diktátor Putin prohlásil rozpad sovětského impéria za největší tragédii 20. století. Balastu komunistické ideologie, kterému sám věrně sloužil, se už ani nedotkl. Tragédií pro něj byla jen ztráta okupovaných vazalských zemí a stažení armády ze střední Evropy.

Cesta k obnově impéria

Tragédie Čečny, Gruzie, okupace Krymu a naposledy vojenská agrese proti Ukrajině z února 2022 jsou pro západní myšlení možná těžko pochopitelnými a z pohledu mezinárodního práva naprosto neobhajitelnými kroky.

Pro ty, kdo věří v mýtus spasitelské dějinné úlohy Ruska – nechť není mýlky, spasitelské pro celý svět –, jde o logické a povinné oběti nutné k obnově ruského impéria. Jedině tak je možné obnovit „spravedlivý svět“, ve kterém se všichni ostatní budou k Rusku chovat s respektem, úctou a strachem. Odtržení od bohatšího a rozvinutějšího Západu je v této strategii vítanou a jedinou možnou cestou.

Vytvoření světa věrných věřících v ruský mýtus, tvrdá cenzura, pronásledování možné opozice všemi prostředky včetně fyzické likvidace, zákaz historických bádání a indoktrinace dětí pro příští konflikty mohou takovou nerealitu prodloužit zdánlivě až o desítky let. Předpokládá to nejkřehčí stabilitu moci, kterou si lze představit a která může teoreticky skončit v průběhu jediného dne.

Podle encyklopedie byl původní antický mýtus jen „symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového řádu“. Nemusel být postaven na pravdivých faktech a zkušenosti. Jeho smyslem bylo dát světu pozitivní rámec a lidské komunitě městského státu občanskou identitu.

Rusko se naneštěstí nikdy ve svých dějinách k pozitivní identitě nedostalo. Naučilo se žít bez potřeby občanství, s negativním mýtem o vlastní vyvolenosti a jedinečném místě v dějinách a o zemi obklopené závistivými nepřáteli.

Článek, jehož autorem je Jan Urban, původně vyšel na serveru HlídacíPes.org.