Z dlouhodobého, dějinného hlediska se dnes Evropa probudila do hořkého rána. Konsternovaná z toho, že vlastně začala jednání o budoucím uspořádání světa, aniž by o tom byť jen věděla.
Americký prezident Donald Trump a jeho ruský protějšek Vladimir Putin jednají – a jednat budou – „o ní bez ní“. Což jen potvrzuje hloubku evropského pádu do globální bezvýznamnosti.
Kontinent, jenž kdysi vládl světu a jehož západní část ještě za studené války představovala z hlediska Spojených států nepostradatelného spojence, v posledních zhruba 30 letech – pod praporem EU – podlehl ideologiím, opustil realistické vnímání světa, mávl rukou nad neúprosnými, leč logickými a vlastně přirozenými ekonomickými zákonitostmi.
Drahá bezpečnost
Nyní má před sebou účet. Agentura Bloomberg jej vyčísluje na 3,1 bilionu eur, tedy na 78 bilionů korun. Tolik budou muset zaplatit klíčové evropské ekonomiky v příštích 10 letech za zajištění vojenské bezpečnosti Ukrajiny a své vlastní.
Americká Trumpova administrativa Evropě zřetelně signalizuje, že z velké části dává ruce pryč. A že mír v Evropě si musí starý kontinent zajistit a zaplatit hlavně sám, ze svých vlastních zdrojů. Nutno dodat, že bude muset jít na pokraj svých možností.
Jako bumerang se nyní zejména Evropské unii vrátí fiasko vlastní energetické politiky, slepá sázka na stále drahé zelené zdroje a bezjadernou budoucnost. Připočtěme k tomu podcenění zbrojení, nezvládnutou imigrační politiku, předluženost a přeregulovanost. A k tomu neefektivní jednotnou měnu euro, jež hloubí příkopy, místo aby spojovala a mnohé další. Toto musí být definitivní konec Green Dealu.
Postavit se opět na nohy
Evropa se ale hlavně musí co nejdříve postavit na vlastní nohy. Vrátit se ke kořenům. Musí v integraci pokračovat jen tam, kde je to ekonomicky jasně výhodné.
Evropa historicky tolik vyrostla spíše díky decentralizaci než centralizaci na čínský způsob, spíše díky konkurenčnímu soupeření jejích jednotlivých zemí než bezbřehé integraci. Měla by se tedy vrátit k modelu Evropského hospodářského společenství. Tedy před rok 1993 a tehdejší Maastrichtskou smlouvou, kterou její fatální úpadek fakticky začal.
Stávající model ekonomického a politického vedení Evropy je kriticky neefektivní, což dokumentuje právě nynější pád do bezvýznamnosti.
Deficit demokracie
Model Evropské unie fundamentálně selhává kvůli demokratickému deficitu. Volič – a občan – ztrácí kontakt s politikem, jenž o něm v Bruselu rozhoduje. Politik zase nebere zřetel na to, co chce volič, nýbrž podléhá tlaku lobbistů a aktivistů.
Výsledkem pak je skutečnost, že EU kráčí od fiaska k fiasku a neustále slýcháme, jak v tom či onom zaspala.
Nyní už zaspat nemůže. Tohle je vážně budíček. Musí být. Protože pokud nebude, bude o budoucím osudu Evropy už jednat nikoli Amerika a Rusko jako nyní, ale Rusko a Čína.