Jiří Denner (MICo): Bude trvat ještě roky, než bude zelená energie dávat ekonomický smysl

Třebíčská strojírenská firma Moravian Industrial Company (MICo) je příkladem úspěšného rodinného podnikání. Její byznys rozjel v devadesátých letech Karel Denner, který je nyní již  v důchodu, i když se dál podílí na strategických rozhodnutích.

Firmu nyní ovládá a řídí jeho syn Jiří Denner. „Jsme pořád rodinná a relativně malá firma s obratem něco málo přes jednu miliardu korun. Ve skupině, která čítá deset firem, máme a zaměstnáváme na 450 lidí,“ poznamenává současný generální ředitel a většinový majitel MICo Jiří Denner.

Ačkoli v Česku je tato firma relativně neznámá, patří ke špičkovým výrobcům tepelných výměníků a nejen jich. Holding si podle současného šéfa razí cestu dvěma liniemi.

„Jedna část je orientovaná projektově, kde jde z velké části o energetické projekty, ať už o výrobu turbín, komponent pro jaderné elektrárny, technologií na úpravu vody, či výrobu kotlů. A pak máme druhý směr, který je zaměřen na produkty, což je firma MICo robotic, kde řešíme robotizaci a automatizaci,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Peak.cz.

Společnost MICo spojuje řadu činností a firem. Co je hybná síla vašeho byznysu?

Jsme pořád rodinná a relativně malá firma s obratem něco málo přes jednu miliardu korun. Ve skupině, která čítá deset firem, zaměstnáváme na 450 lidí. Největší firma z holdingu a prozatím náš hlavní – energetický – byznys je firma MICo neboli Moravian Industrial Company. Tu založil v roce 1993 můj otec a původně se zabývala jen údržbou tlakových systémů. Až v roce 1998 jsme koupili první výrobní areál v Hrotovicích a začali vyrábět menší zařízení pro elektrárny a výrobce turbín. Dodávali jsme do Siemensu, Doosanu či Ekolu. V dnešní době už jsme se posunuli k EPC kontraktorům (zkratka znamená Engineering, Procurement and Construction, pozn. red.) z jednotlivých zemí, jako je Švédsko, Švýcarsko, Německo, Rusko, Velká Británie a další.

Jiří Denner (33 let)

Generální ředitel a majitel společnosti MICo převzal v roce 2018 po svém otci vedení rodinné společnosti, kterou tvoří více než deset samostatných firem. Do firmy nastoupil v roce 2008 jako finanční ředitel. Více než finanční růst celé skupiny je pro něj důležitý dlouhodobý vztah s klíčovými zákazníky z celého světa a vysoká úroveň výroby. Vystudoval obor globální podnikání a management na Newton College. Je ženatý, má čtyři děti a s celou rodinou žije na Vysočině v Třebíči.

Byznys se vám postupně oborově rozkročil. Co vás přivedlo k akvizici dalších firem, které ale přímo nenavazují na váš hlavní obor činnosti?

Vždy existuje určitá návaznost a nad akvizicemi uvažujeme z dlouhodobého hlediska. Přestože bychom dnes mohli v energetice mít dvoumiliardový obrat a zaměstnat dalších 300 lidí, nemá to dlouhodobou perspektivu.

Před třemi lety jsme se s otcem dohodli na diverzifikaci byznysu a začali majetkově vstupovat do dalších firem. Jdeme cestou rozšíření portfolia služeb. Nekupujeme firmy tak, že bychom se stali jejich stoprocentními vlastníky, ale necháváme si dvě třetiny a zbytek podílu mají výkonní ředitelé, kteří se o firmu skutečně starají.

Takhle jsme třeba založili brněnskou společnost MICo engineering, která se zabývá technologií čištění a úpravy vod. Firma vznikla na zelené louce a za prvních pět měsíců měla obrat milion korun, druhý rok už generovala 20 milionů, loni 40 milionů a letos se už dostaneme na 200 milionů. Přitom je to firma o pár projektantech, kterým u nás zajišťujeme výrobu.

Dvě linie výroby

Všechny firmy jsou na základní MICo výrobně navázány?

Máme dvě linie toho, co děláme. Jedna je projektová, kde jde z velké části o energetické projekty, ať už jde o výrobky k turbínám, komponenty pro jaderné elektrárny, technologie na úpravu vody, či výrobu kotlů.

A pak máme druhý směr, který je zaměřen na konkrétní produkty, což je například firma MICo robotic, kde řešíme robotizaci a automatizaci. Do stejné linie bych zařadil i firmu Eledus, která se zaměřuje na průmyslové rentgeny, nebo firmu Dawell, která se specializuje na indukční ohřevy.

Zaujaly mě ty průmyslové rentgeny. Co všechno jimi kontrolujete?

Dělali jsme třeba i kontrolu padáků pro vojáky. Zabýváme se zakázkovým rentgenováním. Když se třeba rozbije linka a výrobce potřebuje vidět dovnitř materiálu a zkontrolovat iks tisíc kusů, tak to dokážeme pomocí rentgenu hravě zjistit.

V rámci skupiny teď vyčleňujeme firmu MICo Shielding, která se zabývá výrobou a vývojem stínicích prvků. Nechali jsme si patentovat koncept stínicích cihel proti radiaci. Snažíme se aktivity této divize nyní hodně rozšiřovat, a i proto jsme se rozhodli jít cestou vlastního brandu, čímž vznikne v rámci holdingu další firma.

Z hlediska kontroly materiálu je rentgen to nejoptimálnější řešení?

V autoprůmyslu se to hodně mění, fungují tam lasery a optické kamery, ale tím, že technologie jsou čím dál složitější, musíme se dívat i dovnitř zařízení, což svede nejlépe právě rentgen. V Česku jsme jediný výrobce zařízení tohoto typu.

Akvizice budou pokračovat

Budou následovat další akvizice a služby?

Příležitosti se různě objevují, ale chceme akvírovat maximálně dvě firmy za rok. Přitom loni jsme koupili tři subjekty a letos to vidím dost podobně. Je to všechno o příležitostech. Poohlížíme se po produktech, které pro nás mají smysl a taky potenciál. Vždy ale hledáme nějakou návaznost na náš core byznys.

Měli jsme třeba nabídky na koupi nějakých softwarových firem, ale to nás neláká. Akvírovaná firma musí zapadat do konceptu, musíme být schopni ji nějak propojit se stávajícími subjekty. Vždyť třetina zakázek probíhá uvnitř holdingu, kdy si zakázky dohazujeme mezi sebou.

Profilujete se jako rodinná firma. Kdo z rodiny je do byznysu ještě zapojen kromě vás a vašeho otce?

Mladší bratr pracuje ve výrobě a táta už je od února v důchodu. Firma přešla na mě, menšinový podíl má i můj bratr.

Jaký podíl z obratu vám generuje samotná výroba bez projekčních služeb?

Obrat samotného MICo je půl miliardy korun, včetně toho, co vyrábíme pro všechny naše dceřiné společnosti. Sto padesát milionů korun připadá na ostatní produkty, ať už jde o indukční ohřevy, nebo rentgeny a zařízení z dílny MICo robotic. Zbytek jsou projekční služby.

Ryze exportní firma

Která teritoria vám přináší největší obrat?

Skoro 92 procent naší produkce exportujeme, a to do celého světa. MICo je unikátní tím, že se nám podařilo dostat produkty do jaderných elektráren ve Francii, Anglii i do Ruska a na Ukrajinu. Nejsme zaměření na západní nebo východní trh, vybíráme si ze všeho, ať už jsou to jaderné elektrárny, nebo zajímavé výzkumné projekty po celém světě.

Dochází podle vás k jaderné renesanci – i když Německo jde svojí politikou trochu proti proudu?

Myslím, že ano. Nejen v Anglii se staví jaderné elektrárny, v Rusku také, trh se pomalu zmáhá. Spousta konkurentů, kteří se dříve profilovali jako výrobci pro jaderné elektrárny, navíc změnili strategii a dnes už do jádra vůbec nejdou, což je pro nás velká příležitost. Vidíme to zejména na ruském trhu, kde jsme převzali štafetu po Vítkovicích. Trh se zúžil a je teď velmi těžké se na něj dostat.

Jak velká je konkurence?

Na velké věci, které umíme vyrobit, jsme v Evropě zhruba tři firmy. V Rusku je ještě jedna, ale jinak nás na velké speciální zakázky moc není. A protože zakázek je opravdu dost, práci si ani navzájem nebereme.

Firmy v dnešní době naráží na nedostatek nejen technických pracovníků. Pociťujete tento problém i vy?

Jednoznačně. Obcházím v regionu střední technické školy a lákám k nám studenty. Chybí nám svářeči, zámečníci a zkušení projektoví manažeři. Autoprůmysl nám tyto lidi přeplatil a my měli skutečně problém do výroby kvalifikované lidi sehnat.

Naštěstí už se tato vlna zastavila a teď naopak v autoprůmyslu propouští, což jen u nás na Třebíčsku zasáhne asi 1 800 lidí. Pracovní trh se nám opět otevírá a konečně se začínají objevovat nové žádosti. Loňský rok byl ale na nové žadatele o práci úplně mrtvý. Na práci se k nám přišli zeptat pouze dva svářeči. Letos od začátku roku už jich evidujeme čtyřicet pět.

Investovali jste v čase zamrzlého trhu práce do robotizace?  

Rozhodně, dlouhé roky jsme s MICo měli obrat kolem 250 až 300 milionů korun, teď máme 500 milionů při stejném počtu zaměstnanců. Je to ale díky tomu, že jsme výrobu do značné míry automatizovali. Vlastně i firma MICo robotic je takovým výsledkem naší vlastní automatizace, kdy jsme si jejím prostřednictvím vybavili vlastní výrobu.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: 

Milan Jeřábek (Staropramen): Tradiční obor jako pivovarnictví se nesmí bránit technologiím

Jaderná havárie v Černobylu: selhal pouze lidský faktor?

Konkurenti až na dřeň. MasterCard poráží v ziskovosti násobně větší Visu

Dostavme Dukovany

V posledních letech se ozývají hlasy za dostavbu nových bloků Dukovan nebo Temelína. Ke které variantě se přikláníte vy?

Jednoznačně k dostavbě Dukovan, už s ohledem na region. A i když nás tu čeká jinak velký problém se zaměstnaností, tak by Dukovany mohly region pozvednout. Je tu řada zkušených lidí, kteří to mohou novou generaci naučit. Když se ale rozhodování protáhne na dalších deset let, už to bude obrovský problém.

Věřím ale, že se brzy rozhodne o dostavbě nového jaderného bloku, vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl se ve věci hodně snaží.

Ale hlavně ve světě je tlak na přechod k zelené energii…

Zelená energie je sice dobrá – a my stavíme jaderné, uhelné i vodní elektrárny, takže by mi to mohlo být jedno –, ale energetický mix musí být vyvážený. Abychom se za pár desítek let nedostali do situace, že budeme muset vypínat síť, protože nesvítí slunce a nefouká vítr. To se s přílišným zaměřením na zelenou energii klidně může stát i přes všechna bateriová úložiště.

Dnes se dělají velmi drahé projekty jen proto, abychom ukázali, že jsme se vydali cestou zelené energie, a to je podle mě špatně. Je třeba ještě roky a roky pracovat, než bude zelená energie dávat ekonomický smysl, co se týče poměru ceny a výkonu. Bude trvat klidně dalších deset až patnáct let vývoje a pak ještě dalších deset let, než bude technologie připravena k umístění na trh.

Bojí se podle vás čeští politici definitivně rozhodnout v otázce budoucnosti jádra?

Je třeba si uvědomit, že jde o dlouhodobý projekt, kdy je třeba si říct, kde bude naše spotřeba v roce 2040. Tak to třeba udělali Britové. Oni vědí, že nejsou schopni se současnými zdroji pokrýt budoucí poptávku, a proto staví jaderné elektrárny. Ty jim dávají smysl proto, že zaberou relativně málo místa a dají jim obrovský výkon.

U nás si nikdo neuvědomuje, že do roku 2035 se zavře polovina všech uhelných elektráren, protože uhlí nebude a nebude mít smysl ho vozit přes půl zeměkoule. Budeme energeticky závislí, ale nebudeme mít na kom, protože stejnou koncepci zelené energie mají Němci, Rakušané, Poláci i Francouzi. Ti všichni budou čekat, že jim energii někdo prodá.

Už dnes sice máme přebytky energie, ale projekt stavby nového bloku není investice na deset let. Současné jaderné elektrárny mají v řádech ještě dvě desetiletí bezproblémového a bezpečného fungování, ale co pak? Králem bude ten, kdo bude mít energii. Chápu, že dívat se tak daleko dopředu politici moc neumějí, ale zrovna v tomto případě je to skutečně nezbytné. Už včera bylo pro rozhodnutí pozdě.

Vývoj jde velmi rychle kupředu, neobjeví se zcela nový energetický zdroj?

Může se stát, že vývoj přispěje k objevu zcela nového zdroje energie, ale na to v tuto chvíli nelze spoléhat. Stát velmi riskuje, když má jen krátkodobou koncepci. Jaderná elektrárna dává jednoznačně smysl. Legislativa je přesná a jasná a my víme, kolik bude vybudování nového bloku stát i za jaký čas jsme schopni jadernou elektrárnu postavit. Když s rozhodnutím budou zákonodárci čekat ještě pět let, dojde na to, že už nebude na co navazovat. Mladí lidé jednoduše nepůjdou studovat jadernou energetiku, protože v ní nebudou vidět potenciál.

Spolupracovat umíme s každým

Téma dostavby jaderných bloků přitáhlo pozornost nejen ruského Rosatomu, americko-kanadské skupiny Westinghouse nebo francouzsko-japonského konsorcia Atmea, ale i dalších třech společností. Máte mezi nimi favorita?

Každý koncept je v něčem jiný, ale šel bych cestou osvědčených firem, které už něco v Evropě postavily. Korejci se pyšní jadernou elektrárnou v Saúdské Arábii, kterou postavili neuvěřitelně rychle, ale ptám se: půjde něco takového v našich podmínkách?

Jak se to může projevit na byznysu MICo?

Z logiky věci s námi bude spolupracovat kdokoli ze jmenovaných, jelikož doprava nadměrných komponent na stavbu jaderného bloku stojí klidně 30 procent ceny výrobku a my máme fabriku šest a devět kilometrů od dukovanských elektráren. Tudíž jsou výhodně umístěny doslova za rohem, což značně sníží náklady na dopravu.

Sám za sebe bych si přál dlouhodobě funkční a otestovaný koncept i osvědčeného dodavatele a věřím, že Američané, Francouzi či Korejci mají slušný potenciál dodat špičkovou kvalitu. Už jsou zaběhlí a ostatní české firmy už jsou součástí jejich subdodavatelského řetězce. Zbylí zájemci sice také mají své zaběhlé subdodavatele, ale na druhé straně světa. Nevědí, co od nás mohou čekat, a my zase nevíme, co od nás mohou chtít.

Mluví se o rozdělení ČEZu a odštěpení dceřiné společnosti, která by se zaměřila na dostavbu jaderné elektrárny. Jak tyto úvahy vnímáte?

Je mi to vlastně jedno, ale v čem vidím problém, je koncept garantovaných cen. To je teď vidět v Británii, kde cenu nadsadili, aby měli nějakou rezervu, a dnes s ní všichni pracují a kalkulují. Nikdo nebude jadernou elektrárnu stavět bez garance státu, to prostě není reálné. Mělo by to být jednoznačně strategickým zájmem státu.

Jakmile se pod projektem podepíše, firmy do výstavby velmi rádu půjdou, když se tak děje i v zemích, jako je Turecko, Rumunsko nebo Egypt, které jsou z mého pohledu mnohem méně finančně stabilní a transparentní ve financování. Budou mít pevně daný rozpočet. A že bude docházet ke zpoždění a k navýšení ceny? To se stane téměř vždycky, ale musí to mít rozumné mantinely. Počítat cenu megawattu energie za patnáct let a kalkulovat s nějakou rezervou, to bych přirovnal spíše k věštění z křišťálové koule.

Tuzemský ČEZ měl problémy se svary v Temelíně. Došlo podle vás k nějakému pochybení v dozoru?

Nemyslím si. Když něco rentgenujete dvacet let s nějakou technologií a pak přijdete s nějakou úplně novou technologií, která je mnohonásobně lepší, tak ty snímky budou samozřejmě vypadat rozdílně. Nemyslím si, že by tolik svarů bylo v kritickém nebo špatném stavu. Znám elektrárny v Rusku, Bulharsku, na Ukrajině a vím, jak se ČEZ stará o své elektrárny. Mnohonásobně lépe než kdokoli na světě. Vše udržuje v perfektním stavu, drží i dostatek náhradních dílů a díky tomu tolik neřeší neplánované odstávky.

Od strojírenství k výzkumu

Kde vidíte firmu za deset let?

Strojírenský byznys, který jsme doposud dělali, je postupně na ústupu a nebude v budoucnu možné ho dělat v tak masivním měřítku. Elektráren se staví méně a méně. Pokud se rychle neotočí trend, musíme se začít více soustředit na výzkumné věci. Propojovat firmy ze skupiny a mít konkurenční výhodu v tom, že zákazníkovi jsme schopni nabídnout více služeb v rámci jednoho balíčku.

Do budoucna se tedy budeme soustředit na projekty výstavby jaderných elektráren a na výzkumné projekty. Riziko diverzifikujeme rozkročením napříč obory, kdy pokrýváme vodárenský a chemický byznys, výstavby kotelen a další segmenty. Loni MICo dělalo polovinu obratu a zbylá polovina připadla na ostatní dceřiné společnosti, letos se podíl překlene ve prospěch dceřinek.

Neuvažovali jste o přesídlení firmy?

Držíme se Třebíče a Česka. S výrobou rozhodně nechceme expandovat za hranice. Máme tu odborníky, umíme to, Češi jsou pracovití a chytří. Uvažujeme jinak než spousta jiných národností, nám to tu prostě vyhovuje a nic na tom měnit nehodláme.

Jak vnímáte paradox, že se staví čím dál méně elektráren, ale spotřeba energií stoupá a s vidinou elektromobility tomu nebude v budoucnu jinak? Kde pak budeme brát elektřinu?

To je přesně ten problém. Až nastane, postaví se rychle větrníky a plynové elektrárny, protože ty se postaví za nejkratší dobu. Nicméně to bude posun z bláta do louže, protože pak budeme závislí na dodávkách zemního plynu, jehož cenu si bude diktovat dodavatel.

Další přijdou na řadu uhelné elektrárny, ale uhlí budeme dovážet a budeme si stýskat, že jsme před desetiletím nerozhodli o výstavbě jaderné elektrárny, která je koncepčně nejstabilnějším zdrojem. Myslím si, že trend tak, jak je dnes nastaven, je dlouhodobě neudržitelný. Je to sice líbivé, jak je zelená energie nenáročná a šetrná k planetě, ale teď jsem třeba četl článek, že Ryanair vyprodukuje tolik emisí jako celé Polsko z uhelných elektráren.

Přílišné zaměření a lynčování jednoho segmentu je špatně, a dokud se rozhodnutí neodpolitizují, koncept energetického mixu může být každý rok někde úplně jinde.

Nicméně se hovoří o velkém potenciálu elektromobility…

Ano, dlouhodobě má elektromobilita i zelená energie velký potenciál, ale investice do nich jsou astronomické a nejde do nich skočit rovnýma nohama. Tak jako není reálné, že v okolí Třebíče bude deset tisíc elektromobilů, protože současná síť utáhne zapojení jen patnácti rychlonabíječek. Od cíle energie z obnovitelných zdrojů jsme ještě hrozně daleko a investice do přenosové soustavy si žádají astronomické částky.