Osmanská říše jako vzor pro nové Turecko pod Erdoğanem?

Integrace Turecka do Evropské unie a zvyšování intenzity vzájemných vztahů se donedávna zdály být věcí nad slunce jasnou.

Turecké referendum z 16. dubna o zásadní ústavní změně, vkládající do rukou prezidenta výrazně větší pravomoci a transformující zemi na prezidentský systém, však znamenalo důležitý zlom. Nejen v moderních tureckých dějinách, ale také právě v evropsko-tureckých vztazích, jakkoli si to podle všeho Evropa stále ještě neuvědomuje.

Referendum of change?

Vše odstartovaly bouřlivé předvolební kampaně nejen v Turecku, ale také v celé řadě států Evropské unie. Následoval velice těsný výsledek ve prospěch přijetí ústavních změn, dále hlášené volební podvody a bouřící se opozice. To vše přineslo referendum, jehož následky Turci a Evropané teprve pocítí.

GRAFIKA: Výsledky tureckého referenda
Turci hlasovali o tom, zda z jejich země bude prezidentská republika, či zůstane republikou parlamentní. V referendu si těsně odhlasovali změny. Výsledek mimo jiné znamená, že Turecko přijde o premiéra, jehož funkce zanikne. Prezident také bude moci sám jmenovat ministry, zasahovat do soudních procesů nebo vyhlašovat výjimečný stav. Referendum se konalo v půli dubna 2017 (pro zvětšení grafiky na ni klikněte).

Celkové výsledky včetně hlasování Turků ve světě – viz grafika vpravo

Zdroj: www.yenisafak.com

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan dosáhl posílení vlastních pravomocí. Jasně ukázal své autoritářské tendence, a především vůli dosahovat svých cílů za jakoukoli cenu.

Odklon od odkazu Atatürka

Turecko zcela zjevně opouští proevropský a prodemokratický směr a kloní se k autoritářské a neoosmanské vizi svého současného vůdce.

Dalo by se i říci, že zavrhuje státní sekularismus turecké společnosti doslova vnucený Mustafou Kemalem, známým spíše pod jménem Atatürk (Otec Turků).

Začněme ale od samotného výsledku referenda. Těsně nadpoloviční většina, respektive 25 157 025 tureckých občanů (51,4 procenta) dle oficiálních statistik hlasovalo pro přijetí ústavních změn; 48,6 procenta, respektive 23 777 091 hlasovalo proti.

NOVINKA      –          Přihlaste se k odběru newsletteru       –          NOVINKA

Velice těsný výsledek sám o sobě znamená celou řadu důležitých věcí. Předně svědčí o značném rozdělení turecké společnosti, a to skoro přesně napůl. Ostatně vysoká volební účast na úrovni 86 procent je dost nevídaná a svědčí o velkém zájmu turecké společnosti.

Rozpolcení Turci?

Logická je pak námitka, že takto důležité změny by se měly přijímat výrazně vyšší většinou, alespoň dvoutřetinovou, aby tak bylo zajištěno, že společnost výsledkem nebude polarizovaná. Takováto hranice by více svědčila o jednotnosti, ne rozpolcenosti společnosti.

Volební výsledky jsou zajímavé i z hlediska politické geografie. Proti ústavním změnám hlasovaly typické liberální a prozápadní regiony jako Istanbul a turecká riviéra (viz levá mapa výše).

Proti byly také oblasti na jihovýchodě země obývané z většiny tureckými Kurdy, které Erdoğanův nacionalismus vnímá jako hrozbu národní bezpečnosti a dává to této minoritě často pocítit.

Naopak své ano ústavním změnám řekly regiony centrálního Turecka a také turecká diaspora v Evropě.

Celoevropská nervozita před hlasováním

Poslední bod je přitom velice zajímavý, protože referendum a kampaň jemu předcházející výrazně zasáhly do evropsko-tureckých vztahů. Je třeba říci, že ze zhruba 49 milionů hlasujících Turků jich v Evropě mimo svou vlast hlasovalo na tři miliony.

Hlasování se stalo předmětem demonstrací v několika zemích západní Evropy s hojnou tureckou menšinou, jako v případě Německa či Nizozemska, a vedlo dokonce k řadě diplomatických roztržek.

Právě na západ od našich hranic Turci hlasovali výrazně ve prospěch ústavních změn – v Rakousku své ano řeklo 73 procent tureckých občanů, v Nizozemsku 71 procent, ve Francii 65 procent a v Německu 63 procent.

Zcela opačně ale dopadly výsledky v zemích, kde je tureckých imigrantů méně a dorazili do hostitelských států až v posledních třiceti letech. Ve Velké Británii hlasovalo 80 procent Turků proti změnám, 74 procent je odmítlo v Polsku a čeští Turci řekli ne dokonce v téměř 88 procentech případů (na turecké ambasádě v Praze odevzdalo svůj hlas 582 Turků, pozn. red.).

Vzdělaní a dlouho žijící vs. gastarbeiteři

Identifikace důvodů výsledku hlasování i tohoto rozkolu bude jistě předmětem mnoha budoucích sociologických a politologických studií, ovšem již nyní se nejčastěji hovoří o různé skladbě diaspory ve vyjmenovaných zemích.

V České republice se turecká menšina „výrazněji“ objevila až v devadesátých letech minulého století, přičemž se konstituovala z obchodníků, univerzitních studentů, specializovaných pracovníků, řídících manažerů a podobně. Tvoří ji tak většinou lidé se vzděláním, dobrými majetkovými poměry a notnou dávkou kosmopolitismu.

Oproti tomu do Německa se Turci dostali dříve, již v padesátých a šedesátých letech, jako levná pracovní síla – gastarbeiteři, u nichž se nepředpokládalo, že by v Německu měli dlouhodobě zůstat. Tuto skupinu tvořili a tvoří především dělníci s nízkou mírou vzdělání, pracovních dovedností a majetkového zajištění. Pod vlivem myšlenky multikulturalismu nebyli státem nuceni se integrovat do německé společnosti a začali si vytvářet svou vlastní, paralelní.

Identitární záležitost

Turecký nacionalismus a hrdost na vlastní domovinu je tak pro ně důležitou identitární záležitostí, jíž se mohou vymezovat proti svému hostitelskému a zároveň mnohem úspěšnějšímu okolí.

Silné Turecko, které Erdoğan slibuje, jim imponuje. Nemusí je navíc zajímat utahování šroubů tamního režimu, restrikce vůči svobodě slova či shromažďování, uzurpace moci a další neduhy, protože v zemi samotné nežijí a nemají v plánu se tam vrátit.

Současné Turecko je totiž úplně jiné, než ze kterého před několika desítkami let odcházeli. Opouští od tolik protlačovaného sekularismu, naopak znovuobjevuje vlastní historické a náboženské hodnoty.

Role ozbrojených sil coby garanta západního a sekulárního směřování země se začíná dramaticky snižovat. Atatürkův odkaz je už spíše věcí nostalgické emocionality než politické racionality, zatímco do popředí se dostává Erdoğanem tolikrát zmiňovaná Osmanská říše jako vzor nového Turecka.

MAPA: Osmanská říše v době své největší slávy na konci 17. století

Zdroj: Britannica.com

Zfalšované lidové hlasování?

Průběh samotného referenda je kritizován nejen tureckou opozicí, ale také mezinárodními pozorovateli OBSE, kteří negativně hodnotili především dlouhodobou předvolební kampaň a faktickou nemožnost odpůrců ústavních změn se prosadit v celostátních médiích.

Ovšem i skandál ze samotných voleb, kdy bylo předsedou volební komise rozhodnuto, že jeden a půl milionu hlasovacích lístků bez potřebného razítka prokazujícího legálnost bude započítáno jako platné hlasy, svědčí o problémech spojených s takto závažným krokem pro budoucnost země.

Nářky opozice a volání po soudním přezkoumání tohoto incidentu pravděpodobně nebudou mít žádnou dohru. Autorita pověřená případným přezkumem je dostatečně „pročištěná“ a loajální vůči Erdoğanovi. I díky nedávnému kontroverznímu pokusu o puč ze strany turecké armády.

Ať už onen puč byl zamýšlen a prováděn jakkoli, jeden důležitý výsledek skutečně měl – pomohl Erdoğanovi posílit jeho moc za pomoci čistek nad ozbrojenými složkami, soudní mocí a mediální sférou.

Prezident již tehdy reálně změnil pravidla hry v zemi ve svůj prospěch a nedávné referendum bylo již jen jakousi třešničkou na dortu a zároveň tečkou.

Brány do EU se přivírají. Nebo ne?

Všechny tyto kroky pochopitelně budí v zemích EU notnou dávku skepse ohledně budoucího demokratického směřování Turecka.

Na hlasování o pokračování jednání o přistoupení Turecka k EU je sice stále vidět evropský optimismus, kdy Evropané nechtějí definitivně Turkům zavřít brány do své organizace, aktuálně ale zažíváme značné ochlazení vzájemných vztahů.

K tomu ve větší míře přispívá i Erdoğanova útočná rétorika během předreferendové kampaně a dlouhodobé turecké vydírání Evropy stran tzv. migrantské krize.

NOVINKA        –        Přihlaste se k odběru newsletteru        –         NOVINKA

A nelze zapomenout ani na destruktivní turecký přístup k syrské občanské válce a vůči Kurdům, stejně jako na turecko-ruské sbližování, které jde zcela proti spojenectví na bázi Severoatlantické aliance (NATO).

Naivita evropské důvěry

Ukazuje se, že současné Erdoğanovo Turecko rozhodně není spolehlivým a důvěryhodným evropským partnerem.

O to paradoxnější je, že přístup Evropy vůči němu je stavěn na zcela zjevném nepochopení orientální politické mentality evropskými lídry. Svou vinu na celé situaci má rovněž absence něčeho na způsob jednotné evropské zahraniční politiky, což výrazně znesnadňuje vytvoření tlaku na Turecko.

Přitom Evropa nemá vůči Turecku vůbec špatnou vyjednávací pozici k prosazování vlastních zájmů.

Síla ekonomiky nefunguje

Zejména z ekonomického hlediska Turecko potřebuje EU více, než je to naopak.

Evropská unie představuje dominantní (přes 44 procent) trh pro turecký vývoz, až za ní jsou sousední Irák a Spojené státy. Evropská unie je také největší dovozce zboží do Turecka, dokonce větší než druhá Čína, s podílem na trhu na úrovni 38 procent.

GRAF: Vývoj zahraničního obchodu mezi EU a Tureckem
V letech 2014 až 2016, jde o zahraniční obchod zboží bez sektoru služeb, údaje jsou v mld. eur.

Zdroj: ec.europa.eu

Navíc Evropa je naprosto klíčová pro turecký průmysl.

Pokud se podíváme na žebříček zemí s nejvyššími přímými zahraničními investicemi do Turecka v roce 2016, tak mimo USA na druhém místě se jedná pouze o evropské země s největším podílem Nizozemska, třetím Rakouskem a čtvrtou Velkou Británií.

GRAF: Podíl jednotlivých zemí na přímých investicích do Turecka
Za rok 2016, kdy podle tureckého ministerstva hospodářství do země přitekly investice za 12,1 miliardy dolarů, údaje jsou v procentech.

Zdroj: en.portal.santandertrade.com

Samozřejmě i Turecko je důležitým obchodním partnerem pro země Evropské unie. Představuje čtvrtý největší trh pro evropský export a pátého největšího dodavatele zboží do EU.

Kolik Brusel Turecku dovolí?

Turecká pozice je tedy vůči Evropě potenciálně do budoucna velice silná, ale silná pouze tak, jak samotná EU dovolí.

Jestliže se Turecko začíná stále více projevovat ne jako evropský partner a spojenec, ale spíše jako regionální rival, není možné z evropského pohledu neustále přehlížet tureckou vnitřní politiku, omezování práv a svobod vlastních občanů či koncentraci moci do rukou jediného muže. Stejně jako nelze zavírat oči nad tureckými aktivitami v zahraničí.

Evropa by měla ve svém postoji vůči Erdoğanovi citelně přitvrdit a s Tureckem začít jednat mnohem více z pozice síly, a ne na bázi snahy o kompromis.

Dokud na to sama ještě sílu má.