Americká centrální banka je „za křivkou“ a bude v příštím roce honit inflaci. Připravte se na růst amerických (a tudíž globálních) výnosů, silný dolar, výprask rozvíjejících se trhů a „technologických“ firem (a firem) bez zisku. Proč?
Za prvé, americká spotřebitelská inflace je vysoko. Moc vysoko. V říjnu předčila i pesimistické představy a vzrostla na hodnoty neviděné přes třicet let – meziměsíčním růstem o skoro procento se totiž dostala na 6,2 procenta.
GRAF: Vývoj míry inflace v USA
Za posledních 30 let, v procentech
Zdroj: tradingeconomics.com
Ještě horší je pak to, že dále vzrostla i jádrová složka inflace. Po třech předcházejících letních měsících, kdy dohromady přidala 0,6 procenta, přidala to samé jen v samotném říjnu. Ceny se prostě utrhly z řetězu.
Zdražování nekončí
Za druhé se nezdá, že je se zdražováním konec. Rostou ceny průmyslových výrobců, prodlužují se čekací lhůty, k některým věcem se nedá dostat za žádnou cenu (což je ultimátní projev inflace).
Je sice pravda, že část těchto tlaků absorbují samotné firmy ve svých maržích a v úsporách. Ale v situaci excesivní poptávky (živené extra uvolněnou fiskální i měnovou politikou) nebude problém podstatnou část prostě přenést do finálních spotřebitelských cen.
Za třetí, růst cen již reflektuje růst mezd. Není to jen izolovaný případ Starbucks, který od ledna 2022 zvyšuje mzdu na nejméně 15 dolarů za hodinu (a od léta na 17). Nebo gigantů, jako jsou Walmart či Bank of America, není to jen případ řidičů sněžných pluhů v Massachusetts. Americké nominální mzdy v posledních třech měsících rostly anualizovaným tempem skoro šest procent.
Při pohledu na trh práce by se člověk ani nemohl divit – nezaměstnanost je už jen procentní bod nad předpandemickou úrovní (viz graf).
GRAF: Vývoj americké míry nezaměstnanosti
Za posledních 30 let, v procentech
Zdroj: tradingeconomics.com
Poslední, co by Fed měl chtít, je rozjetí cenově-mzdové spirály. Znaky jsou přitom víc než patrné.
Inflační brzda není
Za čtvrté, i když se Fed ohání (podobně jako náš premiér Babiš nebo někteří členové bankovní rady ČNB) importovaným charakterem inflace a rozvrácenými dodavatelsko-odběratelskými řetězci, není to primární příčina inflace. A není to dokonce ani úplně pravda.
Číňané totiž nezahálejí, nezavírají kvůli covidu fabriky: využití kapacit je tam nyní dokonce vyšší než před pandemií.
Za páté, není nic, co by americkou inflaci mohlo zabrzdit. Fiskální politika je bezprecedentně uvolněná, mírné posílení dolaru pod 1,14 v relativně uzavřené americké ekonomice moc inflačních tlaků neutlumí, ceny komodit neklesají, u těch energetických spíše rostou.
A tomu všemu Fed jen přihlíží, doufaje, že se to „samo nějak srovná“. Nesrovná. V příštím roce Fed procitne a bude muset začít dohánět zameškané – veřejné finance USA a vlastně celá ekonomika závislá na narkotiku levných peněz dostanou sice z vysazení drogy šok, ale Fed už nemá moc jiných možností než vzít (slovy jeho devátého a nejdéle sloužícího šéfa Williama M. Martina) mísu s punčem konečně pryč.
Bude totiž v situaci, kdy si může vybírat už jen ze zlých možností. A zakořeněná inflace je oproti nárůstu nákladů financování státu či propadu akciových trhů o to větší.