Proč je Írán ekonomicky potenciální a zároveň rizikový?

Kontrakt za šest miliard dolarů, oznámil nedávno výrobce letadel Boeing. Od koho? Od íránské letecké společnosti Iran Aseman Airlines, která se smluvně zavázala od Američanů koupit 60 nových letounů 737 Max (zmíněná cena se odvíjí od katalogových cen výrobce, pozn. red.).

Je to jeden z celé řady příkladů, které charakterizují zájem o Írán ze strany Západu, kdy do země nepřestávají přijíždět zahraniční politici i ekonomové.

Nedávná historie? Jako na houpačce

Jedna z nejstarších civilizací hrála globální roli ve světové politice ještě za doby starověkého Řecka. V posledních 50 letech prošla poměrně bouřlivým vývojem.

V případě Íránu a jeho vztahů s ostatními zeměmi je to jako na houpačce. V polovině 20. století íránský premiér a nacionalista Muhammad Mosaddek znárodnil Anglo-Iranian Oil Company, která kontrolovala těžbu ropy v zemi.

MAPA: Hlavní íránská ropná pole

Zdroj: Iranworldhistory

Tím si Írán znepřátelil Velkou Británii, jež na jeho ropu uvalila embargo. De facto tak odstartoval proces státního převratu s podporou USA.

K moci se vrátil Muhammad Rezá Pahlaví a Írán měl zase ve Velké Británii a USA spojence, byť byla u moci silně autokratická hlava státu.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let však přišla změna a z Íránu se stala islámská republika, která jej přeměnila na konzervativní teokratický stát založený na právu šaría. Duchovní vůdce (ajatolláh) dokonce získal větší pravomoc než hlava státu.

Od zmrazení vztahů k izolaci

Přátelské vztahy se Západem podle očekávání opět ochladly. Vztahy s USA dokonce přerostly v nepřátelské, když se íránští bojovníci zmocnili amerického velvyslanectví v Teheránu.

Postupná izolace dále pokračovala, k čemuž vedla i íránsko-irácká válka na počátku osmdesátých let, kdy byl Irák nejen finančně, ale i materiálově podporován zeměmi západní Evropy, Sovětským svazem a zeměmi Varšavské smlouvy, Čínou či státy Perského zálivu. Írán našel podporu pouze v Libyi, Sýrii a Severní Koreji.

Devadesátá léta probíhala poměrně v poklidu. Země se více otvírala zahraničním investicím, ale rozsáhlejší reformy blokovala konzervativní Rada dohlížitelů. Nejen kvůli tomu se dostal k moci bývalý starosta Teheránu Mahmúd Ahmadínežád, známý svými tvrdými výroky na adresu západních států, Izraele a obecně židů.

Rozvoj íránského jaderného program navíc opět zmrazil jakékoliv diplomatické vztahy se Západem a především Spojenými státy. V roce 2006 tak přišla první vlna sankcí.

Íránským institucím a osobám spojeným s jejich jaderným programem byly zmrazeny účty a byl zakázán import a export technologií i materiálů souvisejících s jaderným programem. Situace se postupně stále více vyostřovala.

Nový prezident přinesl změnu

Írán nadále obohacoval uran a stavěl nové závody na jeho obohacování, sankce byly čím dál tvrdší a necílily pouze na jaderný průmysl. Změna však přišla po sedmi letech v roce 2013 s novými prezidentskými volbami.

Drtivou většinou byl zvolen Hasan Rúhání, který měl svůj předvolební program postavený především na obnově ekonomiky a zlepšení diplomatických vztahů se Západem. Ještě tentýž rok začala nová vyjednávání s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii ohledně jejich vzájemné spolupráce v otázkách jaderného programu.

Nakonec byla v roce 2015 v Lausanne uzavřena jaderná dohoda a minulý rok byla zrušena většina sankcí. Jejich konec znamená pro Írán obrovskou příležitost.

Příliv zahraničních investic a technologií skutečně může nastartovat íránskou ekonomiku. Zároveň se země vrátila na západní trhy s ropou a zemním plynem a začala navyšovat svou produkci, což však přineslo z hlediska producentů černého zlata negativní vliv na cenu ropy. A i když se loni v prosinci OPEC dohodl na snížení objemu produkce, čímž chtěl dosáhnout růstu ceny ropy, byl to Írán, kdo si jako jeden z mála vyjednal výjimku z této dohody.

Antiíránský Trump

Vztahy s USA se podle očekávání opět zhoršily, a to s nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu. Ten zřejmě bere Írán jako nepřítele, což dokládá nejen svými výroky, ale také činy.

Jako příklad může posloužit vyslání námořních sil k Jemenu. Spojené státy také nedávno zavedly sankce proti 30 společnostem a osobám, jež by podle USA měly spolupracovat s íránským zbrojním programem.

Z Íránu přišla odpověď o dva dny později ve formě sankcí proti 15 americkým společnostem, které podle Teheránu podporují „teroristický režim“ Izraele. Olej do ohně by mohlo přilít zařazení íránských revolučních gard mezi teroristické organizace, jež bude projednávat americký Kongres. Lze očekávat, že to Írán s největší pravděpodobností oplatí velmi podobnou mincí.

Kamarád Putin

Naproti tomu s další světovou mocností, s Ruskem si Írán poměrně rozumí. Ruský prezident Vladimir Putin pěje na islámskou zemi samou chválu a má zájem na prohloubení nejen ekonomické spolupráce.

Důkazem může být i meziroční nárůst objemu vzájemného obchodu mezi těmito státy o 70 procent. Podle íránského ministra zahraničí dokonce dostalo Rusko nabídku, že ruské letecké jednotky mohou občas využít íránské základny k leteckým útokům na syrské povstalce. Což se stalo už v minulém roce, avšak tehdy se proti tomu ohradili někteří íránští poslanci. Íránu se také nelíbilo, že Moskva tuto aktivitu zveřejnila.

Prezident Hasan Rúhání se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem při setkání na summitu GEFC v Teheránu v roce 2015. Zdroj: Wikipedia.org

Přestože zhoršení vztahu se Západem mohou někteří připisovat nástupu nové administrativy Donalda Trumpa, tak platí zcela nezávisle na tom, že íránský režim je dlouhodobě v zásadě nepřátelský vůči státům EU a USA i jejich klíčovým spojencům na Středním východě, především v Saúdské Arábii.

Příčiny tohoto nepřátelství jsou mnohem hlubší než jaderný program Íránu. Jde především o geopolitickou rivalitu mezi Saúdskou Arábií a Íránem kvůli pozici nejmocnějšího státu arabského světa, která úzce souvisí i s odlišnými větvemi islámského náboženství šíitů a sunnitů.

Pro české firmy tak jakýkoliv vstup na íránský trh je problematickou dlouhodobou investicí navzdory některým zrušením sankcí, jež glorifikují ekonomická média.

Čeká se na volby

Letos Írán čekají prezidentské volby, kdy se Hasan Ruhání pokusí obhájit svůj mandát i pro druhé volební období. Zemi zdědil ještě v době sankcí, které se mu podařilo zrušit, i v nelehké situaci, kdy jeho předchůdce Mahmúd Ahmadínežád zemi dost zadlužil.

Ruhání se snažil ekonomiku liberalizovat, přičemž se mu podařilo přivést zemi od recese k růstu, poměrně výrazně snížil i inflaci. Některé problémy však přetrvávají a sami Íránci kritizují prý pomalé tempo reforem.

Hlavním problémem je nedostatek hotovosti a to, že bohatí Íránci neinvestují. „Nedokážeme-li přilákat investice, spadne HDP znovu k nule,“ prohlásil dokonce prezidentův poradce pro ekonomické otázky Saíd Lajláz. Nepodaří-li se prostředí zpřehlednit, zůstanou podle něj investoři opatrní.

Země se také potýká s dosti vysokou nezaměstnaností, která dosahuje 12 procent, ale u mladých je dokonce více než dvojnásobná.

Rúhání „nemohl dokázat vše, ale snížil inflaci a snažil se přilákat investice, bojoval s korupcí a potlačil bankovní praktiky z minulé doby“, hodnotí situaci v Íránu ředitel evropské výzkumné skupiny zabývající se Íránem Rouzbeh Parsi.

Další směřování Íránu každopádně ukáže květen, kdy se budou konat zmíněné prezidentské volby.