Výzva pro 21. století: Omezme spotřebu, jen tak se vyhneme kolapsu planety

Ekologický kolaps. Články o této hrozbě se stále častěji ocitají na titulních stranách novin. Zpráv o změně klimatu, o erozi a vyčerpání půdy, o kácení lesů či vyhynutí některých zvířecích druhů je mediální prostor v posledních letech plný.

Žijeme ve věku antropocénu (jde o poměrně nový termín z oblasti geochronologie, který je motivován snahou označit období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém, pozn. red.). Téměř každý den se nám připomíná naše nejistá budoucnost na nestabilní planetě.

Co je důvodem těchto obav? Na to se pokouší odpovědět antropolog Jason Hickel z London School of Economics na webu Světového ekonomického fóra.

O příliš bohaté společnosti

Hickel popisuje, jak se na veřejných diskusích setkává s argumentem, že důvodem dnešního stavu je přelidnění planety.

„Při každém vystoupení se najdou posluchači, kteří za příčinu všeho zla označí přelidnění planety. Téměř vždy jde o bělochy, kteří tomuto argumentu dodají i rasistický podtext. Zlem jsou podle nich obyvatelé chudých zemí, již mají příliš mnoho dětí, čímž ničí planetu pro nás ostatní. Demografický vývoj takových zemí bychom podle nich měli dostat pod kontrolu,“ uvádí Hickel.

Antropologa zaráží nesmyslnost těchto názorů. Ano, problém s přelidněním lidstvo rozhodně má, ale s chudými zeměmi vůbec nesouvisí.

„Skutečný problém spočívá v tom, že na planetě žije příliš mnoho bohatých lidí,“ tvrdí.

Nevyvážená spotřeba

A existuje snadný způsob, jak to dokázat. V posledních letech vědci publikovali odhady celkové světové spotřeby – včetně ryb a dobytka, od minerálů po kovy, od lesů po fosilní paliva.

Podle těchto odhadů za rok spotřebuje světová populace více než 80 miliard tun materiálu. Udržitelná úroveň spotřeby je ale nižší – jen zhruba 50 miliard tun ročně, domnívají se vědci. Limit zajišťující trvale udržitelný rozvoj tak lidstvo překračuje o 60 procent.

Znamená to tedy, že žijeme na úkor budoucích generací a na úkor přírody, na níž závisí přežití nás všech. Zní to možná příliš abstraktně, ale důsledky nadměrné spotřeby vidíme všude kolem. Vymírá hmyz, který opyluje rostliny, orná půda se mění na prach, zásoby ryb v oceánech a vodních tocích ubývají a některé oblasti oceánských pobřeží už představují podle Hickela jen rozsáhlé mrtvé zóny.

Nerovnoměrná spotřeba

Suroviny ovšem lidská populace nespotřebovává rovnoměrně. Podle nejnovějších údajů databáze Eora lidé v bohatých zemích spotřebovávají mnohem více než „zbytek světa“.

Průměrný obyvatel bohaté země spotřebuje 28 tun surovin ročně. Oproti tomu lidé v chudých oblastech světa se nedostanou nad dvě tuny ročně.

Například průměrná spotřeba v Indii je 3,6 tuny ročně, příslušníci vyšší střední třídy v Číně nebo Brazílii zkonzumují ročně 12 tun, tedy méně než polovinu celosvětového průměru. To pak staví spotřebu bohatých Britů a Američanů do úplně jiného světla.

Hledání viníka

Pokud by každý obyvatel planety spotřebovával stejně surovin, jako je průměr bohatých zemí, potřebovali bychom k dosažení trvale udržitelného stavu skoro čtyři planety Země.

Naproti tomu pokud by všichni měli konzumaci jako průměrný člověk ve zbytku světa, byli bychom přesně na úrovni udržitelnosti, ale víceméně bez žádného „rezervního polštáře“.

Kdo může za ekologickou krizi? Data hovoří jasně. Od roku 1990 se celosvětová spotřeba zvýšila o neuvěřitelných 33 miliard tun, což nás tlačí hluboko do nouzové zóny.

Z toho 81 procent ale představuje růst spotřeby na obyvatele bohatých zemí. Jinými slovy, téměř veškerá naše nadspotřeba jde globálně na vrub bohatých lidí.

Ne každý může za krizi

Samotný termín antropocén evokuje, že lidé teoreticky jsou na cestě k destabilizaci planetárního biomu. Pokud budeme souhlasit s tímto stanoviskem, pak se zřejmě budete obávat růstu populace v méně rozvinutých zemích. Na světě ale nejsou „stejní“ lidé.

Máme různé společenské třídy, lidé vyznávají různé hodnoty, mají odlišnou historii i ekonomické systémy. Nejedná se tedy o populaci, která způsobuje krizi jako celek, ale o určitou podmnožinu, jež žije většinou v Severní Americe a v západní Evropě.

V podstatě lze říci, že jde o lidi, kteří bez ohledu na důsledky považují spotřebu za svoji prioritu. V podstatě tak nutí i své ekonomiky, aby zvyšovaly svoji spotřebu, jež tak exponenciálně roste.

MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT:

Nový trend: Z kanceláří se line vůně čerstvého kompostu

Proč je Kodaň ekologickým „zázrakem“? Třeba proto, že staví domy ze sutin

Vydají mořské hlubiny svůj poklad? Japonci našli „nevyčerpatelné“ ložisko vzácných kovů

Bohatí musí ubrat

Pokud chceme přežít antropocén, bohaté země musí rychle a razantně snížit svoji spotřebu, což může pro někoho znít děsivě.

Představa, že bohaté země sníží spotřebu o 75 % (což je množství, které potřebují k tomu, aby dál spolehlivě fungovaly), se může zdát jako přechod na chudobu a bídu. Nemusí tomu tak být. Vysoká úroveň lidského vývoje totiž nutně nepotřebuje vysokou úroveň spotřeby.

Podívejte se například na Kostariku. Spotřeba na obyvatele je tam těsně nad udržitelnou úrovní, přesto mají některé z nejvyšších ukazatelů lidského rozvoje na světě. Kostaričané mají dokonce větší délku dožití než Američané, a to ve zdraví, blahobytu a spokojenosti, přičemž jejich životní úroveň konkuruje dokonce i skandinávským zemím.

V tomto smyslu je Kostarika jednou z nejefektivnějších ekonomik na Zemi: poskytuje vysokou životní úroveň s relativně malým dopadem na ekologii.

O čem to vypovídá? Přemýšlíme o vývoji úplně špatně. Uznáváme země jako USA a Švédsko jako náš cíl, místo abychom věnovali pozornost těm, jako je třeba Kostarika.

Jak z toho ven?

Prvním krokem je zavedení limitů na spotřebu surovin, ideálně prostřednictvím mezinárodních smluv, jako je to v případě uhlíkových emisí. Což by změnilo ceny tak, aby odrážely skutečné náklady na využívání zdrojů. Stejně tak bychom mohli zavést finanční pokuty za nadměrnou spotřebu.

Druhým krokem by mělo být zavedení nových ukazatelů pokroku. To by znamenalo přechod z HDP na vyváženější opatření, jako je například GPI (Genuine Progress Indicator; tento ukazatel počítá osobní výdaje na spotřebu, které upravuje pomocí 25 komponentů, jako jsou např. různé negativní externality jako znečištění a vyčerpání přírodních zdrojů, pozn. red.).

Díky GPI bychom mohli maximalizovat společenské statky a současně minimalizovat negativní ekologické dopady. Změna přístupu ale bude vyžadovat radikální obrat.

V současnosti je naším hlavním ekonomickým cílem růst, růst a zase růst. Tento cíl dával smysl začátkem 20. století, ale to už je minulost, zejména v případě bohatých zemí.

Je čas postupně přejít na jiný druh ekonomiky, zaměřený na dosažení blahobytu pro všechny v rámci ekologie naší planety. To je výzva 21. století. A naše generace s tím musí přijít.

Příspěvek antropologa Jasona Hickela, který byl přeložen a redakčně upraven, původně vyšel na stránkách Světového ekonomického fóra.