Změny klimatu a vliv inovací na ekonomiku oceněny Nobelovou cenou za ekonomii

Nobelovu cenu za ekonomii letos, stejně jako předloni, získávají dva makroekonomové. William Nordhaus a Paul Romer jsou však známá jména nejen v oblasti makroekonomie.

Jejich dílo má totiž z důvodu svého zaměření vlastně celospolečenský záběr, a tudíž mnohdy i přesah do jiných vědních disciplín. Oba dále zdokonalují stěžejní ekonomickou teorii hospodářského růstu.

Zatímco Nordhaus obohacuje tuto teorii zahrnutím klimatické změny, Romer ji obohacuje zahrnutím důsledků změny technologické.

Praotec české tržní ekonomiky

Zvláště Nordhausovo jméno je dobře známé i české ekonomické veřejnosti. Byl totiž spoluautorem pozdějších vydání zřejmě nejslavnější ekonomické učebnice dějin, té s prostým názvem Ekonomie.

První její vydání měl ve čtyřicátých letech 20. století na svědomí první americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Samuelson (obdržel ji v roce 1970, pozn. red.). Později jako spoluautora přibral právě Nordhause.

Český překlad jejich učebnice, který vznikl počátkem devadesátých let, je minimálně pro jednu generaci současných českých ekonomů a manažerů poměrně důvěrně známým dílem, které jim odhalovalo základní principy fungování tržní ekonomiky.

S jen mírnou nadsázkou lze říci, že Nordhaus Čechy po revoluci vlastně učil, co je to kapitalismus.

Zelené účetnictví

Nordhaus získává Nobelovu cenu za zahrnutí důsledků klimatické změny do dlouhodobé makroekonomické analýzy. Je spoluautorem průkopnického postupu odhadu nákladů klimatické změny.

Nordhaus proslul svým konceptem takzvaného environmentálního účetnictví (v angličtině jde doslova o „zelené účetnictví“ – green accounting), které rozvíjí metody zahrnování environmentálních nákladů do běžné finanční a makroekonomické kalkulace.

Už od druhé poloviny šedesátých let Nordhaus působí na univerzitě v Yale, v osmdesátých letech byl krátkou dobu i tamním děkanem.

Koncept environmentálního účetnictví rozvíjí Nordhaus už od počátku sedmdesátých let, kdy se spolu s dalším laureátem Nobelovy ceny za ekonomii Jamesem Tobinem rovněž průkopnicky zabýval dnes široce diskutovanou problematikou udržitelnosti ekonomického růstu tváří v tvář environmentálním výzvám.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Havaj chce být prvním státem USA, který poběží jen na čistou energii

A pak že regulace škodí. Evropský autoprůmysl posunula k skokovému růstu

Klimatická hrozba ukrytá pod povrchem: supervulkány. Jeden rizikový je blízko

Dobroty v ohrožení: klimatické změny se podepisují na vínu, kávě i čaji

Technologický motor růstu

Paul Romer, profesor Newyorské univerzity, působil od října 2016 do letošního ledna jako hlavní ekonom Světové banky. Nobelovu cenu získává za objevnou analýzu technologické změny.

Tou chápe postupný proces, to, že každý rok ta či ona ekonomika zpravidla o několik málo procent povyroste. Tyto jednotlivé roční růsty se v běhu desetiletí kumulují a v souhrnu transformativně mění lidské životy a osudy.

Romer ve svém díle demonstruje, jak ekonomické síly podněcují firmy a podniky k inovacím, a následně tedy k růstu, který v určitém koloběhu opět aktivizuje ony ekonomické síly podněcující inovaci.

V posledních letech Romer v rámci ekonomické obce vyvolal silný rozruch svojí kritikou nedbalého užívání matematiky v rámci makroekonomického modelování. Poměrně otevřeně v této souvislosti kritizuje některá zvučná jména ekonomie, jako je laureát Nobelovy ceny za ekonomii Edward Prescott nebo Tomas Piketty, známý i v Česku svojí nedávnou knihou o růstu globální nerovnosti.